Německo | dějiny
English: Germany

Dějiny

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Německa.

Prehistorie

Disk z Nebry je okolo 3 600 let starý

Nález čelisti Mauer 1 v roce 1907 ukazuje, že pravěcí lidé byli na území Německa přítomni už před 600 000 lety.[14] Nejstarší dosud nalezené kompletní lovecké zbraně byly objeveny v uhelném dole v Schöningenu v roce 1995. Šlo o tři 380 000 let staré dřevěné oštěpy 6-7,5 stopy dlouhé.[15] V údolí Neandertal byla v roce 1856 objevena vůbec první fosílie nemoderního člověka. Tento nový druh člověka byl pojmenován Neandertálec. O těchto fosíliích nazvaných Neandrtal 1 je dnes známo, že jsou 40 000 let staré. Důkazy o moderních lidech podobně starých byly nalezeny v jeskyních v pohoří Švábská Alba nedaleko Ulmu. Nalezeny byly také 42 000 let staré flétny, vyrobené z ptačích kostí a mamutí slonoviny, které jsou nejstaršími nalezenými hudebními nástroji,[16] dále 40 000 let stará soška lvího muže,[17] a 35 000 let stará Venuše z Hohle Fels, které jsou dosud nejstarším objeveným sochařským uměním.[18] Disk z Nebry je vyrobený z bronzu a nalezený poblíž, jak název napovídá, Nebry v zemi Sasko-Anhaltsko. Světový registr programu Paměť světa (UNESCO) tento nález nazval "jeden z nejvýznamnějších archeologických nálezů 20. století."[19]

Germánské kmeny a Franská říše

Podrobnější informace naleznete v článcích Germánie a Stěhování národů.
Migrace v Evropě mezi 2. a 5. stoletím

Historie germánských kmenů sahá do severské doby bronzové nebo předřímské doby železné. Z jižní Skandinávie a severního Německa od 1. století př. n. l. postupovali Germáni jižním, východním a západním směrem a přišli do kontaktu s keltskými kmeny Galů, jakožto i s íránskými, baltskými a slovanskými kmeny ve střední a východní Evropě.[20] Pod vládou císaře Augusta začalo Římské impérium území Germánie napadat (oblast rozprostírající se zhruba od Rýna po Ural). V roce 9 n. l. byly tři římské legie vedené Publiem Quinctiliem Varembitvě v Teutoburském lese poraženy cheruským vůdcem Arminiem. Okolo roku 100, kdy Tacitus napsal knihu Germania, se germánské kmeny usadily podél řek Rýn a Dunaj ( Limes Germanicus) a zabíraly většinu území dnešního Německa, Rakouska, jižního Bavorska a západního Porýní. Nicméně tato území spadala pod Řím jako provincie.[21]

Ve 3. století se objevila řada západních germánských kmenů: Alamani, Frankové, Chattové, Sasové, FrísovéDurynkové. Kolem roku 260 začali Germáni nájezdy na římská území.[22] Po invazi Hunů v roce 375 a s úpadkem Říma od roku 395 se germánské kmeny přesunuly dále na jihozápad. Současně několik velkých kmenů vytvořilo zhruba to, co je dnešní Německo, a vysídlilo menší germánské kmeny. Velká území (známá od merovejského období jako Austrasie) byla obsazena Franky a severní Německo bylo ovládáno Sasy a Slovany.[21]

Svatá říše římská

Podrobnější informace naleznete v článku Svatá říše římská.
Mapa Svaté říše římské národa německého v roce 1648

Dne 25. prosince 800 byl franský král Karel Veliký korunován na císaře a založil Karolínskou říši, která byla v roce 843 rozdělena.[23] Svatá říše římská zahrnovala východní část Karlova původního království a ukázala se jako nejsilnější. Její území se táhla od řeky Eider na severu ke Středozemnímu moři na jihu.[23] Za vlády ottonských císařů (919-1024) bylo sjednoceno několik významných vévodství a německý král Ota I. Veliký byl v roce 962 korunován na císaře Svaté říše římské. V roce 996 se Řehoř V. stal prvním německým papežem. Jmenoval ho jeho bratranec Ota III., který byl krátce před tím korunován císařem Svaté říše římské.[24] Za vlády sálské dynastie (1024-1125) Svatá říše římská pohltila severní Itálii a Burgundsko, i když císaři ztratili kvůli boji o investituru moc.[25]

Martin Luther, který inicioval reformaci

Pod vládou Štaufů (1138-1254) posílila německá knížata svůj vliv dále na jih a na východ do oblastí obývaných Slovany, předcházejíc německému osídlení do těchto oblastí a dále na východ (Ostsiedlung). Severní německá města rostla a prosperovala jako členové Hanzy.[26] Počínaje velkým hladomorem v roce 1315 a konče černou smrtí v letech 1348-1350 se počet obyvatel Německa snížil.[27] Zlatá bula z roku 1356 zajistila základní ústavu říše a kodifikovala volbu císaře sedmi kurfiřty, kteří vládli některému z nejmocnějších knížectví a arcibiskupství.[28]

Martin Luther v roce 1517 ve Wittenbergu zveřejnil 95 tezí, ve kterých napadal římskokatolickou církev a zahájil protestantskou reformaci. Samostatná luteránská církev se po roce 1530 v mnoha spolkových zemích stala oficiálním náboženstvím. Náboženský konflikt vedl k třicetileté válce (1618-1648), která německé země zpustošila.[29] Počet obyvatel německých zemí se snížil asi o 30 %.[30] Vestfálský mír (1648) mezi německými zeměmi náboženskou válku ukončil, ale říše byla de facto rozdělena do mnoha nezávislých knížectví. V 18. století se Svatá říše římská skládala z přibližně 1 800 takových území.[31]

Pruské království byl největší německý stát, který existoval od roku 1701. Pruské království čím dál více sílilo a tak ve slezských válkách v letech 17401745 dobylo od Habsburské monarchie část Země Koruny české - většinu Slezska i s Kladskem.

V roce 1806 byla Svatá říše dobyta v důsledku napoleonských válek.[32]

Německý spolek a císařství

Podrobnější informace naleznete v článcích Německý spolek, Německé císařství a Pangermanismus.
Založení německého císařství ve Versailles 1871. Otto von Bismarck uprostřed v bílé uniformě.

Po pádu Napoleona byl v roce 1814 svolán Vídeňský kongres a byl založen německý spolek ("Deutscher Bund") - volná liga 39 svrchovaných německých států. Nesouhlas s restaurátorskou politikou částečně vedl k vzestupu liberálních hnutí, který následovaly nové represe ze strany rakouského státníka knížete Metternicha. Celní unie Zollverein podporovala hospodářskou jednotu v německých státech.[33]

Národní a liberální ideály francouzské revoluce získaly rostoucí podporu mezi mnoha, zejména mladými, Němci. Festival Hambach byl v květnu 1832 hlavní událostí v podpoře sjednocení Německa, svobody a demokracie. Ve světle revolucí v Evropě, které pomohly založit francouzskou republiku, začali intelektuálové i prostí občané revoluci v německých zemích. Králi Fridrichu Vilémovi IV. byl nabídnut titul císaře, ale se ztrátou moci; korunu a navrhované stanovy odmítl, což pro hnutí vedlo k dočasnému zádrhelu.

Německé císařství (1871–1918) s dominantním Pruskem (modře)

Král Vilém v roce 1862 jmenoval Otto von Bismarcka novým pruským ministerským předsedou. Ten úspěšně vedl druhou šlesvickou válku v roce 1864 a pruské vítězství v prusko-rakouské válce v roce 1866 mu umožnilo vytvořit severoněmecký spolek ("Norddeutscher Bund") a Rakousko z jeho záležitosti vyloučit. Po francouzské prohře v Prusko-francouzské válce bylo v roce 1871 ve Versailles vyhlášeno německé císařství, sdružující všechny rozptýlené části Německa s výjimkou Rakouska. Prusko bylo dominující složkou nového státu; pruský král z rodu Hohenzollernů vládl současně jako císař a hlavní městem se stal Berlín.

V období Gründerzeit po sjednocení Německa zaručila Bismarckova zahraniční politika (Bismarck se za císaře Viléma stal německým kancléřem) Německu postavení jako velikému národu, diplomatickou cestou izolovala Francii a vyhýbala se válce. V důsledku berlínské konference v roce 1884 Německo nárokovalo několik kolonií včetně východní Afriky, jihozápadní Afriky, Toga a Kamerunu.[34]

Pod taktovkou Viléma II. se Německo, stejně jako ostatní evropské mocnosti, ubralo novoimperialistickým směrem, což vedlo k třenicím se sousedními zeměmi. Většina aliancí, ve kterých bylo Německo dříve členem, nebyla obnovena a nové aliance ho nikam "nepustily".[35]

Atentát na Františka Ferdinanda d'Este 28. června 1914 spustil první světovou válku. Německo jako součást ústředních mocností utrpělo od států Dohody porážku. Přibližně dva miliony německých vojáků za první světové války padlo.[36]

Německá revoluce vypukla v listopadu 1918 a císař Vilém II. se všemi vládnoucími knížaty abdikoval. Příměří 11. listopadu válku ukončilo a Německo v červnu 1919 podepsalo versailleskou smlouvu. Německo přišlo o všechny své kolonie, a muselo vrátit Francii Alsasko a Lotrinsko.[37] Němci smlouvu vnímali jako ponižující a nespravedlivou, čímž měla později, podle mnoha historiků, vliv na Hitlerův vzestup.[38][39][40]

Výmarská republika a Nacistické Německo

Související informace naleznete také v článcích Výmarská republika, Nacistické Německo a Zločiny Německa za druhé světové války.
Německá říše a její státy v období Výmarské republiky (rok 1937). Modře je vyznačen Svobodný stát Prusko.

Listopadová revoluce roku 1918 učinila z Německa republiku, která měla být založena na parlamentní demokracii, nicméně boj o moc mezi levicovými až krajně levicovými silami na jedné straně a politicky středovými a pravicovými silami na straně druhé pokračoval v celé zemi. V Bavorsku vyhlásili komunisté podle vzoru ruských bolševiků krátkodobou Bavorskou republiku rad. Revoluční pokusy skončily 11. srpna 1919, kdy říšský prezident Friedrich Ebert, původně významný člen Sociálnědemokratické strany Německa (SPD), podepsal Výmarskou ústavu. Oficiální název státu zůstal Německá říše, novou ústavou však byl konstituován demokratický stát, jenž je historiky nazýván Výmarská republika.[41]

Německo ovšem zažilo v následujících letech bouřlivé období, kdy probíhala okupace Porúří francouzskými a belgickými vojsky. V důsledku tíživých reparací ve prospěch vítězných mocností první světové války došlo k obrovském vzestupu inflace, který vyústil až v katastrofální hyperinflaci let 1922 a 1923. Proto vznikl plán na restrukturalizaci reparací (tzv. Dawesův plán). Po zavedení nové měny (tzv. Rentenmark) v roce 1924 začala tzv. „zlatá dvacátá léta“ s postupnou ekonomickou prosperitou, kdy nastalo obnovování německého národního sebevědomí. Rozkvetl liberální kulturní život, především v Berlíně, Mnichově a jiných velkoměstech, ale také v místech, kde se soustředily tvůrčí síly směřující k modernímu uměleckému výrazu, jejichž příkladem je škola architektury zvaná Bauhaussaském městě Dessau. Nicméně Německo zůstalo po politické stránce nestabilní. Historik David Williamson popisuje jeho stav v období mezi lety 1924 a 1929 jako „jen částečnou stabilizaci“.[42]

V roce 1929 Německo zasáhla velká hospodářská krize. Po odstoupení vlády kancléře Hermanna Müllera a rozpadu velké koalice v roce 1930 se již nepodařilo sestavit vládu, která by získala většinovou podporu v Říšském sněmu. Následující vlády Heinricha Brüninga, později Franze von Papena, Kurta von Schleichera a nakonec Adolfa Hitlera byly jmenovány a do úřadu uvedeny bez ohledu na parlament říšským prezidentem Paulem von Hindenburgem na základě nouzových ustanovení v čl. 48 Výmarské ústavy. Brüningova vláda se zaměřila na politiku fiskálních úspor a ponechala prostor deflaci, která způsobila vysokou nezaměstnanost a zanechala mnohé Němce, zejména nezaměstnané, na pouhém minimu mezd či sociálních dávek. V roce 1932 téměř 30 % práceschopných Němců bylo nezaměstnaných.[43] Ve volbách téhož roku získala NSDAP 37 % hlasů, ale nemohla vytvořit koaliční vládu. Po sérii neúspěšných kabinetů Hindenburg jmenoval ke 30. lednu 1933 Adolfa Hitlera, původem Rakušana, novým kancléřem Německa.[44]

27. února 1933 zachvátil budovu Reichstagu požár. Byl přijat dekret o požáru Říšského sněmu, kterým se zrušila základní občanská práva, a zmocňovací zákon, který dal Hitlerovi neomezenou zákonodárnou moc. Hitler, který se nechal nazývat „vůdcem“ (Führer), a jeho pomocníci, jako byli Heinrich Himmler a Hermann Göring, rychle přeměnili Německo v centralizovaný totalitní stát. Začali systematicky potlačovat politickou opozici a pronásledovat židovské občany a národnostní a jiné menšiny. Již v únoru 1933 byly zřízeny první německé koncentrační tábory. V září téhož roku Německo vystoupilo ze Společnosti národů. Velmi brzy se Hitler začal věnovat znovuvyzbrojování země a budování početně silného vojska (Wehrmacht).[45] Byla založena organizace Sicherheitsstandarte (SS).

Nacistické Německo a jeho satelity v roce 1942

V roce 1935 nacistický režim znovu zavedl povinnou vojenskou službu, odstoupil od Versailleské smlouvy a zavedl rasistické Norimberské zákony, které byly zaměřeny především proti Židům, ale také dalším skupinám obyvatel. Německo ve stejný rok opět získalo kontrolu nad Sárským teritoriem a v roce 1936 poslalo vojáky do Porýní, což bylo Versailleskou smlouvou původně zakázáno.[46]

Rakouská republika byla k Německu připojena v březnu 1938 (tzv. Anschluss). Po Rakousku obrátil Hitler svůj zrak na Československo, kde se národnostní menšina sudetských Němců, silná počtem 3,3 milionu lidí, dožadovala nejen autonomie jako dříve, ale již přímo odtržení a připojení k Německu pod heslem Heim ins Reich (Domů do Říše). V září 1938 se vedoucí představitelé čtyř mocností, Adolf Hitler (Německá říše), Benito Mussolini (Itálie), Neville Chamberlain (Spojené království) a Édouard Daladier (Francie), dohodli na Mnichovském diktátu, kterým bylo Československo přinuceno odstoupit své tzv. sudetské pohraničí Německu. Šest měsíců poté, dne 15. března 1939, využil Hitler rozporů mezi politickými představiteli ČechůSlováků jako záminku k rozbití Československa, k obsazení historických Českých zemí a jejich přeměně v Protektorát Čechy a Morava a také k vytvoření jemu poddajného Slovenského státu. V témže měsíci obsadila německá vojska také přístav MemelLitevské republice. Západní politika tzv. appeasementu tak zcela ztroskotala.

Vláda tzv. Velkoněmecké říše se připravila na invazi do Polska podpisem paktu Ribbentrop-Molotov a naplánovala tzv. operaci Himmler, tedy falešný polský útok na říšskou rozhlasový vysílač Hlivice (německy Reichssender Gleiwitz). 1. září 1939 německý Wehrmacht zahájil invazi a rychle obsadil velkou část Polska. Z opačné světové strany začala dosavadní východní polská území obsazovat sovětská Rudá armáda. Spojené království a Francie reagovaly na invazi Polska vyhlášením války Německu, čímž formálně začala druhá světová válka.[47] Německé zločiny v okupovaném Polsku si vyžádaly miliony lidských životů.[48] Německo postupně napadlo a okupovalo Belgii, Nizozemsko, Dánsko, Norsko, Jugoslávii, Řecko a další evropské země.

Pochod německých vojsk v Paříži vedle Vítězného oblouku (Arc de Triomphe)

22. července 1940 Francie s Německem podepsala příměří poté, co nacistická vojska obsadila velkou část francouzského území. Britové však německé vzdušné útoky v roce 1940 úspěšně odrazili v leteckých bojích, které jsou známy jako bitva o Británii. Spojené království bylo po určitou dobu jediným vážným účastníkem boje proti mocnostem Osy. 22. června 1941 Německo vypovědělo pakt Molotov-Ribbentrop a napadlo Sovětský svaz. V této době mělo Německo a další mocnosti Osy pod kontrolou většinu Evropy a severní Afriky. Zprvu postupovala motorizovaná německá vojska velmi rychle (tzv. Blitzkrieg), dostala se až na několik kilometrů od Moskvy a na dlouhých 900 dní oblehla Leningrad. Na začátku roku 1943 začala německá vojska po porážce v rozhodující bitvě u Stalingradu ustupovat z dobytých území Sovětského svazu. Jejich další porážky v těžkých bitvách vedly k definitivnímu obratu ve válce.[47]

V září 1943 se vzdal německý spojenec, Italské království. K obraně proti nastupujícím spojeneckým silám v Itálii musely být nasazeny velké jednotky Wehrmachtu a Waffen SS, které pak chyběly na jiných bojištích včetně východní fronty. Západní spojenci připravili a provedli vylodění v Normandii, čímž se ve velkém rozsahu otevřela západní fronta. I přes německý protiútok v Ardenách spojenecké síly v roce 1945 vstoupily na území Německa. V návaznosti na Hilterovu sebevraždu a bitvu o Berlín se Německo vzdalo 8. května 1945.[49]

Druhá světová válka byla nejkrvavějším konfliktem v historii lidstva a v Evropě způsobila smrt asi 40 milionů lidí,[50] včetně 26,6 miliónu sovětských občanů.[51] Ztráty německé armády byly mezi 3 250 000 a 5 300 000 vojáky,[52] 80 % padlých vojáků zahynulo v bojích na východní frontě.[53] V průběhu válečného konfliktu, v neposlední řadě v důsledku plošného bombardování měst v Německu letectvem Velké Británie a Spojených států, včetně bombardování Hamburku a Drážďan, přišly o život přibližně dva miliony německých civilistů.[54]

Sovětský maršál Žukov a britský maršál Montgomery v ruinách Berlína 12. července 1945

Jedním z nejhrůznějších zločinů Německa za druhé světové války byl holokaust, nacistickým Německem prováděné systematické pronásledování a hromadné vyvražďování etnických a jiných velkých skupin obyvatelstva. Obětmi holocaustu se stalo asi šest milionů Židů, mezi 220 000 a 1 500 000 Rómů, 275 000 osob s mentálním nebo zdravotním postižením v rámci Akce T4, tisíce Svědků Jehovových a homosexuálů. Státními a vojenskými útvary byly zavražděny stovky tisíc politických protivníků nacistického režimu.[55] Bylo zabito cca šest milionů Ukrajinců a Poláků. Podle odhadů bylo zabito nebo se stali obětí nelidského zacházení asi 2,8 milionu sovětských válečných zajatců. Nacistický Generalplan Ost, který měl pro německé obyvatelstvo vytvořit životní prostor na východě, chystal po vítězné válce germanizaci, vysídlení a likvidaci Čechů, Poláků, Rusů a dalších slovanských národů.[56]

Prohra ve válce pro Německo znamenala ztrátu území východně od řek Nisy a Odry včetně exklávy Východní Prusko a vysídlení milionů etnických Němců z dřívějších východních území Německa a z okupovaných zemí. Jak v Německu, tak v zemích osvobozovaných od německé okupace[57] došlo k masovému znásilňování žen.[58] V důsledku bombardování během války bylo zničeno mnoho měst a vznikly obrovské ztráty na kulturním dědictví.

Po druhé světové válce byli zadrženi vrcholní nacisté a souzeni za válečné zločiny a genocidu v Norimberském procesu.[59]

Východní a Západní Německo

Mapa Německa, rok 1947, čtyři okupační zóny, části Německa obsazené Polskem a Sovětským svazem a Sársko

Po kapitulaci Německa bylo jeho území rozhodnutím spojenců rozděleno do čtyř okupačních zón. Hlavní město Berlín obdrželo zvláštní čtyřmocenský status a byly v něm vytvořeny čtyři sektory. Všechny zóny a sektory přijaly více než 6,5 milionů etnických Němců vyhnaných z bývalých východních oblastí Německa a jiných oblastí do té doby obývaných Němci.[60]

Západní okupační zóny Německa, ovládané Spojenými státy americkými, Velkou Británií a Francií, byly sloučeny 23. května 1949 a vytvořily Spolkovou republiku Německo (Bundesrepublik Deutschland, neoficiální zkratka BRD, česky SRN). Ze sovětské okupační zóny se stala 7. října 1949 Německá demokratická republika (Deutsche Demokratische Republik, zkratka DDR, česky NDR). Neformálně byly tyto státní útvary známé jako „Západní Německo“ a „Východní Německo“. Hlavním městem NDR se stal Východní Berlín. Spolková republika Německo zvolila Bonn jako prozatímní hlavní město (vážným kandidátem byl také Frankfurt nad Mohanem), čímž zdůraznila svůj postoj, že vytvoření dvou německých států považuje za umělé a pouze dočasné řešení a že se Berlínu v budoucnosti vrátí jeho funkce jako hlavní město znovusjednoceného Německa.[61]

Západní Německo bylo založeno jako federální parlamentní republika se „sociálně tržním hospodářstvím“ (soziale Marktwirtschaft). Od roku 1948 se západní Německo stalo hlavním příjemcem finanční a materiální podpory ze strany USA při poválečné obnově, poskytnuté evropským zemím podle Marshallova plánu, a využilo ji k rychlé přestavbě průmyslu.[62]

Konrad Adenauer a Walter Hallstein při podpisu Římských smluv 25. března 1957

Spolkovým parlamentem SRN byl v roce 1949 zvolen Konrad Adenauer prvním spolkovým kancléřem (Bundeskanzler) a v tomto úřadu zůstal až do roku 1963. Pod jeho a následně pod Erhardovým vedením země zažila prudký a dlouhotrvající hospodářský růst, který začal již počátkem roku 1950. Do historie vešel jako „německý hospodářský zázrak“ (Wirtschaftswunder). Západní Německo se v roce 1955 připojilo k NATO a bylo zakládajícím členem Evropského hospodářského společenství v roce 1957.

Východní Německo bylo začleněno do východního bloku s politickou a vojenskou kontrolou ze strany SSSR. Zůstaly v něm silné sovětské vojenské jednotky a země se stala členem Varšavské smlouvy. Ačkoli Východní Německo prohlašovalo, že je demokratické, politická moc byla vykonávána pouze předními členy politbyra komunistické strany, zvané Sjednocená socialistická strana Německa (SED), podporované tajnou službou Stasi (Staatssicherheit)[63] a řadou dílčích organizací kontrolujících téměř veškeré dění ve společnosti. Byla zavedena plánovaná ekonomika a země se později stala členem RVHP.[64]

Berlínská zeď obsazená občany NDR v roce 1989; v pozadí je Braniborská brána

Zatímco východoněmecká propaganda byla založena na domnělých a některých skutečných výhodách tamějších sociálních programů a neustále hrozila invazí ze strany SRN a západních „imperialistů“, velké počty občanů NDR se snažily uniknout do Spolkové republiky za svobodou a prosperitou.[65] Do poloviny roku 1961 to bylo ještě částečně možné přechodem nebo přejezdem z východní do západní části Berlína. V onom roce však byla postavena Berlínská zeď, která prakticky znemožnila východním Němcům útěk do Západního Berlína a odtud do západního Německa. Tato zeď napříč Berlínem a na celé hranici Západního Berlína s územím NDR se stala symbolem studené války, a proto se její pád v roce 1989 stal nejen symbolem znovusjednocení Německa a zásadních změn, které se posléze uskutečnily v jeho východní části (tzv. Wende), ale také symbolem pádu komunismu v celé Evropě a dokonce i v Sovětském svazu samotném.

Na začátku 70. let 20. století se napětí mezi východním a západním Německem zmírnilo, k čemuž rozhodující měrou přispěla tzv. Ostpolitik, kterou prosadil spolkový kancléř Willy Brandt a ve které pokračoval i jeho nástupce Helmut Schmidt. V následujícím období se postupně normalizovaly i vztahy Spolkové republiky s dalšími zeměmi východního bloku. S Československem uzavřela SRN dne 11. května 1973 tzv. Pražskou smlouvu. Československý prezident Gustáv Husák vykonal v dubnu 1978 oficiální návštěvu Spolkové republiky Německo.[66]

V létě 1989 se Maďarsko rozhodlo železnou oponu odstranit a otevřít hranice, což způsobilo emigraci tisíců východních Němců do Západního Německa přes Maďarsko. To mělo na NDR zničující dopady. Poté docházelo k pravidelným masovým demonstracím, které získávaly stále více na podpoře. V den pádu berlínské zdi zmírnily východoněmecké úřady nečekaně omezení přístupu k hranicím, což dovolilo východoněmeckým občanům cestovat na Západ. Původně se zamýšlelo udržet Východní Německo jako stát, ale otevření hranic vedlo k urychlení sjednocujícího reformního procesu. Ten vyvrcholil ve Smlouvu o konečném uspořádání ve vztahu k Německu (tzv. smlouva 4 + 2) o rok později (12. září 1990), v rámci níž se čtyři okupační mocnosti vzdaly svých práv daných v rámci bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa. Německo vedené spolkovým kancléřem Helmutem Kohlem (vůdce koalice CDU/CSU a FDP, vicekancléřem a ministrem zahraničí byl Hans-Dietrich Genscher) bylo prakticky opět plně suverénním státem. Tím bylo umožněno i formální znovusjednocení Německa, které se uskutečnilo 3. října 1990 vstupem pěti zemí bývalé NDR (Neue Länder) do Spolkové republiky.

Současné Německo od znovusjednocení

Související informace naleznete také v článku Znovusjednocení Německa.
3. října 1990 bylo dokončeno znovusjednocení Německa. Vnější hranice Německa jsou z roku 1990, vnitrostátní hranice ukazují stav po 29. červnu 1993.

Na základě tzv. smlouvy Berlín/Bonn, která byla přijata 10. března 1994, byl dosavadní provizorní stav ohledně hlavního města změněn tak, že se hlavním městem sjednoceného Německa definitivně stal Berlín. Městu Bonnu byl přiznán zvláštní status jako tzv. Bundesstadt („spolkové město“) se zachováním některých spolkových ministerstev a úřadů.[67] Přemístění vlády v dohodnutém rozsahu bylo dokončeno v roce 1999.[68]

Po volbách v roce 1998 se sociálnědemokratický politik Gerhard Schröder stal kancléřem historicky první tzv. červeno-zelené koalice SPD a Svazu 90/Zelených, která trvala až do voleb v roce 2005.

Sjednocené Německo se aktivně podílí na politickém dění v rámci Evropské unie a NATO. V rámci Operace Spojenecká síla, na které se významně podílely též Spojené státy a další země, a po jejím skončení se Německo angažovalo při zajišťování stability na Balkáně. Vojenské jednotky Bundeswehru jsou také součástí mise NATO v Afghánistánu s cílem zajistit v této zemi bezpečnost po svržení vlády Talibanu (viz Válka v Afghánistánu).[69] Tato vojenská nasazení NATO vyvolala jak v Německu samotném tak mezinárodně kontroverzní debaty, protože po druhé světové válce bylo Německo vázáno jak spojeneckými dohodami tak vnitrostátním právem k rozmístění jednotek pouze na vlastním území k výlučně obranným účelům.[70]

V roce 2005 se jako první žena stala kancléřkou Německa Angela Merkelová, která vytvořila vládu tzv. velké koalice za účasti křesťanských stran CDU/CSU a sociálně-demokratické SPD. Po volbách v roce 2009 vznikla druhá vláda kancléřky Merkelové jako koalice CDU/CSU a Svobodné demokratické strany (FDP), jejíž předseda Guido Westerwelle se stal vicekancléřem a ministrem zahraničí. Po volbách v roce 2013 se vrátila k moci tzv. velká koalice a vznikla třetí vláda Angely Merkelové. Od té doby není ve Spolkovém sněmu zastoupena liberální FDP, což je poprvé v historii Spolkové republiky. Od roku 2014 získává v parlamentech spolkových zemí mandáty nově založená konzervativní strana Alternativa pro Německo (AfD), není však doposud ve spolkovém parlamentu.

Mezi hlavní politické plány německého vedení na počátku 21. století patří tzv. energetická revoluce (Energiewende) pro využití udržitelných zdrojů energie (solární energie, větrná energie a další zdroje),[71] tzv. „brzda dluhu“ (Schuldenbremse), která má zajistit vyrovnané státní a komunální rozpočty, reforma německých imigračních zákonů, právní předpisy pro obecnou minimální mzdu a high-tech strategie pro informatizaci a další modernizaci již tak velmi vyspělé německé ekonomiky na model zvaný Industrie 4.0.[72]

Z ekonomického hlediska bylo začleňování „nových zemí“ do znovusjednoceného Německa po roce 1990 velmi nákladné. Pro krytí těchto nákladů byly zmobilizovány nejrůznější finanční zdroje včetně (v současnosti) 5,5 % tzv. solidárního příplatku (Solidaritätszuschlag) k řadě daňových sazeb (mj. daně z příjmu obyvatelstva a z kapitálových výnosů). Tento příplatek je přes několik iniciativ k jeho zrušení či alespoň snížení vybírán i nadále, téměř 29 let po znovusjednocení Německa. Použití těchto významných finančních prostředků není transparentní, neboť není nijak účelově vázáno. Tyto prostředky může spolková vláda použít podle svého uvážení.[73]

Kromě značných vnitropolitických a ekonomických problémů vyvolaných znovusjednocením se Německo v letech 1990 až 2015 potýkalo s dočasně se zvyšující nezaměstnaností a zvětšováním sociální propasti mezi příjmovými skupinami, s nízkou porodností a z toho vyplývajícím stárnutím a dokonce úbytkem obyvatelstva.

Velká vlna imigrace zvláště z muslimských zemí od roku 2015 (ale i dříve) přinesla vážné problémy se začleňováním přistěhovalců do společnosti.[74][75] V souvislosti s tím se projevilo zesílení pravicového i levicového extremismu. Mnoho Němců má pocit, že se nemohou na veřejnosti k těmto problémům svobodně vyjadřovat.[76] Po rozhodnutí amerického prezidenta Donalda Trumpa v prosinci 2017, kterým uznal Jeruzalém za hlavní město Izraele, byly v Německu uspořádány protiizraelské demonstrace. V Berlíně byla propalestinskými demonstranty spálena improvizovaná izraelská vlajka. Centrální rada Židů v Německu (Zentralrat der Juden) vyjádřila velké znepokojení nad antisemitskými tendencemi, které se projevují i v mešitách v německých městech. Předseda rady Josef Schuster prohlásil, že reprezentanti muslimských svazů sice vystupují proti antisemitismu, avšak v mnoha muslimských obcích a jejich mešitách se proti nim nic nepodniká. Naopak imámové v nich rozhlašují výhrady proti Židům a Izraeli.[77]

Jiné Jazyky
Аҧсшәа: Германиа
Acèh: Jeureuman
адыгабзэ: Германие
Afrikaans: Duitsland
Akan: Germany
Alemannisch: Deutschland
አማርኛ: ጀርመን
aragonés: Alemanya
Ænglisc: Þēodscland
العربية: ألمانيا
ܐܪܡܝܐ: ܓܪܡܢ
مصرى: المانيا
asturianu: Alemaña
авар: Герман
Aymar aru: Alimaña
azərbaycanca: Almaniya
تۆرکجه: آلمان
башҡортса: Германия
Boarisch: Deitschland
žemaitėška: Vuokītėjė
Bikol Central: Alemanya
беларуская: Германія
беларуская (тарашкевіца)‎: Нямеччына
български: Германия
भोजपुरी: जर्मनी
Bislama: Jemani
bamanankan: Alimaɲi
বাংলা: জার্মানি
བོད་ཡིག: འཇར་མན།
বিষ্ণুপ্রিয়া মণিপুরী: জার্মানি
brezhoneg: Alamagn
bosanski: Njemačka
ᨅᨔ ᨕᨘᨁᨗ: Jerman
буряад: Германи
català: Alemanya
Chavacano de Zamboanga: Alemania
Mìng-dĕ̤ng-ngṳ̄: Dáik-guók
нохчийн: Германи
Cebuano: Alemanya
Chamoru: Alemaña
ᏣᎳᎩ: ᎠᏛᏥ
Tsetsêhestâhese: Ma'evé'ho'éno
کوردی: ئەڵمانیا
corsu: Germania
qırımtatarca: Almaniya
kaszëbsczi: Miemieckô
словѣньскъ / ⰔⰎⰑⰂⰡⰐⰠⰔⰍⰟ: Нѣмьци
Чӑвашла: Германи
Cymraeg: Yr Almaen
dansk: Tyskland
Deutsch: Deutschland
Zazaki: Almanya
dolnoserbski: Nimska
डोटेली: जर्मनी
ދިވެހިބަސް: ޖަރުމަނުވިލާތް
ཇོང་ཁ: ཇཱར་མ་ནི
eʋegbe: Germany
Ελληνικά: Γερμανία
emiliàn e rumagnòl: Germâgna
English: Germany
Esperanto: Germanio
español: Alemania
eesti: Saksamaa
euskara: Alemania
estremeñu: Alemaña
فارسی: آلمان
Fulfulde: Almaanya
suomi: Saksa
Võro: S'aksamaa
Na Vosa Vakaviti: Jamani
føroyskt: Týskland
français: Allemagne
arpetan: Alemagnes
Nordfriisk: Tjüschlönj
furlan: Gjermanie
Frysk: Dútslân
Gaeilge: An Ghearmáin
Gagauz: Germaniya
贛語: 德國
Gàidhlig: A' Ghearmailt
galego: Alemaña
گیلکی: آلمان
Avañe'ẽ: Alemáña
गोंयची कोंकणी / Gõychi Konknni: जर्मनी
ગુજરાતી: જર્મની
Hausa: Jamus
客家語/Hak-kâ-ngî: Tet-koet
Hawaiʻi: Kelemānia
עברית: גרמניה
हिन्दी: जर्मनी
Fiji Hindi: Germany
hrvatski: Njemačka
hornjoserbsce: Němska
Kreyòl ayisyen: Almay
հայերեն: Գերմանիա
Արեւմտահայերէն: Գերմանիա
interlingua: Germania
Bahasa Indonesia: Jerman
Interlingue: Germania
Igbo: Jémanị
Ilokano: Alemania
ГӀалгӀай: Германи
íslenska: Þýskaland
italiano: Germania
ᐃᓄᒃᑎᑐᑦ/inuktitut: ᔮᒪᓂ
日本語: ドイツ
Patois: Joermani
la .lojban.: dotygu'e
Jawa: Jerman
ქართული: გერმანია
Qaraqalpaqsha: Germaniya
Taqbaylit: Lalman
Адыгэбзэ: Джэрмэн
Kabɩyɛ: Caama
Kongo: Alemanyi
Gĩkũyũ: Njĩrĩmani
қазақша: Германия
kalaallisut: Tyskit Nunaat
ភាសាខ្មែរ: អាល្លឺម៉ង់
ಕನ್ನಡ: ಜರ್ಮನಿ
한국어: 독일
Перем Коми: Немечму
къарачай-малкъар: Германия
Ripoarisch: Dütschland
kurdî: Almanya
kernowek: Almayn
Кыргызча: Германия
Latina: Germania
Ladino: Almania
Lëtzebuergesch: Däitschland
лезги: Германия
Lingua Franca Nova: Deutxland
Luganda: Girimane
Limburgs: Duitsland
Ligure: Germania
lumbaart: Germania
lingála: Alémani
لۊری شومالی: آلمان
lietuvių: Vokietija
latgaļu: Vuoceja
latviešu: Vācija
मैथिली: जर्मनी
Basa Banyumasan: Jerman
Malagasy: Alemaina
олык марий: Немыч Эл
Māori: Tiamana
Minangkabau: Jerman
македонски: Германија
മലയാളം: ജർമ്മനി
монгол: Герман
मराठी: जर्मनी
Bahasa Melayu: Jerman
Malti: Ġermanja
Mirandés: Almanha
မြန်မာဘာသာ: ဂျာမနီနိုင်ငံ
مازِرونی: آلمان
Dorerin Naoero: Djermani
Nāhuatl: Alemania
Napulitano: Germania
Plattdüütsch: Düütschland
Nedersaksies: Duutslaand
नेपाली: जर्मनी
नेपाल भाषा: जर्मनी
Nederlands: Duitsland
norsk nynorsk: Tyskland
norsk: Tyskland
Novial: Germania
Nouormand: Allemangne
Sesotho sa Leboa: Jeremane
Chi-Chewa: Germany
occitan: Alemanha
Livvinkarjala: Germuanii
Oromoo: Jarmanii
ଓଡ଼ିଆ: ଜର୍ମାନୀ
Ирон: Герман
ਪੰਜਾਬੀ: ਜਰਮਨੀ
Pangasinan: Alemanya
Kapampangan: Alemanya
Papiamentu: Alemania
Picard: Alemanne
Deitsch: Deitschland
Pälzisch: Deutschland
पालि: जर्मनी
Norfuk / Pitkern: Doichland
polski: Niemcy
Piemontèis: Almagna
پنجابی: جرمنی
Ποντιακά: Γερμανία
پښتو: المان
português: Alemanha
Runa Simi: Alimanya
rumantsch: Germania
romani čhib: Jermaniya
Kirundi: Ubudage
română: Germania
armãneashti: Ghermãnia
tarandíne: Germanie
русский: Германия
русиньскый: Нїмецько
Kinyarwanda: Ubudage
संस्कृतम्: शर्मण्यदेशः
саха тыла: Германия
ᱥᱟᱱᱛᱟᱲᱤ: ᱡᱟᱨᱢᱟᱱᱤ
sardu: Germania
sicilianu: Girmania
Scots: Germany
سنڌي: جرمني
davvisámegiella: Duiska
srpskohrvatski / српскохрватски: Njemačka
සිංහල: ජර්මනිය
Simple English: Germany
slovenčina: Nemecko
slovenščina: Nemčija
Gagana Samoa: Siamani
chiShona: Germany
Soomaaliga: Jarmalka
shqip: Gjermania
српски / srpski: Њемачка
Sranantongo: Doysrikondre
SiSwati: IJalimane
Sesotho: Jeremane
Seeltersk: Düütsklound
Basa Sunda: Jérman
svenska: Tyskland
Kiswahili: Ujerumani
ślůnski: Mjymcy
தமிழ்: ஜெர்மனி
ತುಳು: ಜರ್ಮನಿ
తెలుగు: జర్మనీ
tetun: Alemaña
тоҷикӣ: Олмон
ትግርኛ: ጀርመን
Türkmençe: Germaniýa
Tagalog: Alemanya
Tok Pisin: Siamani
Türkçe: Almanya
Xitsonga: Jarimani
татарча/tatarça: Алмания
chiTumbuka: Germany
Twi: Gyaaman
reo tahiti: Heremani
тыва дыл: Германия
удмурт: Германия
ئۇيغۇرچە / Uyghurche: گېرمانىيە
українська: Німеччина
اردو: جرمنی
oʻzbekcha/ўзбекча: Germaniya
vèneto: Germania
vepsän kel’: Saksanma
Tiếng Việt: Đức
West-Vlams: Duutsland
Volapük: Deutän
walon: Almagne
Winaray: Alemanya
Wolof: Almaañ
吴语: 德国
isiXhosa: IJamani
მარგალური: გერმანია
ייִדיש: דייטשלאנד
Yorùbá: Jẹ́mánì
Vahcuengh: Dwzgoz
Zeêuws: Duutsland
中文: 德国
文言: 德國
Bân-lâm-gú: Tek-kok
粵語: 德國
isiZulu: IJalimani