Zástavní právo

Zástavní právo patří mezi věcná práva k cizí věci a slouží k zajištění dluhu v ujednané výši pro případ, že nebude dlužníkem (zástavní dlužník) včas a řádně splněn.[1] Předmětem zástavněprávního vztahu je zástava, která může být v případě nesplnění pohledávky zpeněžena a výtěžek získá věřitel (zástavní věřitel).

Zástavním právem lze zajistit dluh o určité výši nebo jehož výši lze určit kdykoliv v době trvání zástavního práva.[2] Součástí zástavy jsou též (není-li to vyloučeno ve smlouvě) příslušenství zástavy, její přírůstek, neoddělitelné plody a užitky. Novinkou v novém občanském zákoníku je budoucí zástavní právo, které je specifické tím, že v době vzniku zástavní smlouvy není zástavce vlastníkem zástavy. V tomto případě je uzavření zástavní smlouvy možné, ale zástavní právo k věci vzniká až po nabytí vlastnictví zástavním dlužníkem.[3] Dalšími druhy zástavního práva je vespolné zástavní právo a zastavení cizí věci. Vespolné zástavní právo znamená, že se zástavní věřitel může domáhat uspokojení své pohledávky ze kterékoliv zástavy podle svého výběru nebo ze všech až do úplného uspokojení své pohledávky.[4] Cizí věc lze zastavit jen se souhlasem jejího vlastníka.[5]

Do konce roku 2013 bylo zástavní právo upraveno v § 152 až 174 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., od 1. ledna 2014 je upraveno v § 1309 až 1394 nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.). Právní úprava zástavního práva v novém občanském zákoníku je podrobnější a ponechává větší míru volnosti smluvním stranám.

Jiné Jazyky
Deutsch: Pfandrecht
euskara: Bahi
日本語: 担保物権
한국어: 담보물권
polski: Zastaw
slovenčina: Záložné právo
slovenščina: Zastavna pravica
українська: Застава