Východní fronta (druhá světová válka)

Na tento článek je přesměrováno heslo Velká vlastenecká válka. O dalších významech pojmu „Velká vlastenecká válka“ pojednává článek Velká vlastenecká válka (rozcestník).
Východní fronta (Velká vlastenecká válka)
Konflikt: Druhá světová válka
1. Sovětský bitevní letoun Šturmovik nad Německem. 2. Německé tanky během bojů u Kurska 3. Zničené budovy během bitvy o Stalingrad 4. Německé Štuky během bombardovacího náletu. 5. Německý generál Wilhelm Keitel podepisuje kapitulaci Německa. 6. Německá komanda smrti během vyhlazovací akce proti ukrajinským Židům
1. Sovětský bitevní letoun Šturmovik nad Německem. 2. Německé tanky během bojů u Kurska 3. Zničené budovy během bitvy o Stalingrad 4. Německé Štuky během bombardovacího náletu. 5. Německý generál Wilhelm Keitel podepisuje kapitulaci Německa. 6. Německá komanda smrti během vyhlazovací akce proti ukrajinským Židům
Trvání: 22. června 1941 - 9. května 1945
Místo: Východní Evropa, Střední Evropa, Kavkaz, Pobaltí, Balkán, Skandinávie, Baltské moře, Černé moře, Severní ledový oceán
Casus belli: Operace Barbarossa
Výsledek: Drtivé vítězství SSSR a jeho spojenců, konec 2. světové války v Evropě
Změny území: územní zisky SSSR na úkor Německa, Polska, Československa, Rumunska, Finska a Pobaltí

Polsko získává Východní Pomořansko, Východní Prusko a Slezsko jako náhradu za území obsazená SSSR
Finský poloostrov Porkkala se dostává pod sovětskou vojenskou správou jako pronajaté území (roku 1956 vrácen)

Strany
Osa:

Nacistické Německo Německá říše [1]

Rumunsko Rumunsko (1941–44)
Italské království Itálie (1941–43)
Hungary 1940 Maďarsko
Bulharsko Bulharsko (do 1944)


loutkové státy osy:
Slovensko Slovensko
Croatia Ustasa Chorvatsko

vojenská kooperace:
Finsko Finsko Finsko (1941–44)
Spojenci:

Sovětský svaz Sovětský svaz
Poland (1928-1980) Polsko
Československo Československo (1943–45)
Jugoslávie Jugoslávie
Flag of the Tuvan People's Republic (1941-1943).svg Tuva [2]


dřívější spojenci osy:
Rumunsko Rumunsko (1944–45)
Flag of the Bulgarian Homeland Front.svg Bulharsko (1944–45)
Finsko Finsko Finsko (1944–45)
letecká spolupráce:
Flag of the United States (1912-1959).svg Spojené státy (1944)
Spojené království Spojené království Spojené království (1941)
Flag of Free France (1940-1944).svg Svobodná Francie (1943–45)
Velitelé
Nacistické Německo Adolf Hitler

Nacistické Německo Erich von Manstein
Nacistické Německo Fedor von Bock
Nacistické Německo Friedrich Paulus
Nacistické Německo Wilhelm von Leeb
Rumunsko Ion Antonescu
Italské království Giovanni Messe
Italské království Italo Gariboldi
Finsko C. G. E. Mannerheim

Sovětský svaz Stalin

Sovětský svaz Georgij Žukov
Sovětský svaz Alexandr Vasilevskij
Sovětský svaz Ivan Stěpanovič Koněv
Sovětský svaz Vasilij Ivanovič Čujkov
Sovětský svaz Nikolaj Fjodorovič Vatutin
Československo Ludvík Svoboda

Síla
1941
  • 3 767 000 mužů

1943

  • 3 933 000 mužů

1945

  • 1 960 000 mužů
1941
  • 2 680 000 mužů

1943

  • 6 724 000 mužů

1945

  • 6 410 000 mužů
Ztráty
Viz dole Viz dole

Východní fronta druhé světové války vznikla napadením Sovětského svazu nacistickým Německem ( operace Barbarossa) a zanikla kapitulací Německa. V letech 1941–1943 byla jedinou frontou v Evropě a až do konce války byla hlavní frontou. I po otevření západní fronty v Normandii v červnu 1944 až do konce války vázala přes 65 % sil nacistického Německa a jeho evropských spojenců.

Východní fronta byla otevřena 22. června 1941, kdy nacistické Německo přepadlo bez vyhlášení války Sovětský svaz. 23. června vyhlásilo válku SSSR Slovensko, o čtyři dny později se na podkladě incidentu zorganizovaném Němci[ zdroj?] připojilo Maďarsko. 4. července se k útoku na SSSR přidalo i Rumunsko a v srpnu Itálie. Němci v září oblehli Leningrad a útok poté vyvrcholil bitvou o Moskvu. 6. prosince 1941 však přešla sovětská vojska do protiútoku a německé plány na dobytí klíčových měst a porážky SSSR do konce roku 1941 se neuskutečnily.

Na jaře roku 1942 byly boje obnoveny, německá letní ofenzíva začala 28. června a německá vojska postoupila k Stalingradu, na Kavkaz a obsadila Krym. V září začala bitva u Stalingradu, které se na německé straně účastnilo milión a na straně sovětské půldruhého miliónu vojáků. Skončila 30. ledna 1943 kapitulací obklíčené německé armády polního maršála Friedricha Pauluse. Poté Rudá armáda započala postup na Kursk, Charkov a Rostov na Donu. V březnu zahájily německé jednotky protiofenzívu, při které dobyly Charkov zpět. V tomto období do bojů poprvé zasáhla československá vojska, která byla spojenci Sovětů v boji proti nacistickému Německu. 5. července 1943 zahájila německá armáda operaci Citadela, a začala tak bitva v Kurském oblouku, která vyvrcholila 12. července u Prochorovky největší tankovou bitvou v dějinách lidstva. Protiútokem u Kurska zahájila sovětská vojska operaci Kutuzov, která pokračovala tažením k řece Dněpr, kterou Hitler považoval za nedobytný východní val. V září 1943 však sovětská vojska na několika místech řeku Dněpr překročila a počátkem listopadu osvobodila za spoluúčasti československých vojsk Kyjev.

Útok na německé jednotky v okolí Leningradu v lednu 1944 prolomil blokádu města, která trvala 882 dní. Počátkem roku byly v SSSR zformovány polské vojenské jednotky, které se tak vedle čs. jednotek staly dalším spojencem Sovětského svazu. V den výročí napadení SSSR Německem 22. června zahájila Rudá armáda operaci Bagration. Této velké letní ofenzívy, jejíž součástí byla i lvovsko-sandoměřská operace, se účastnilo na sovětské straně 3 600 000 a na německé straně 1 700 000 vojáků, takže šlo o největší vojenskou operaci druhé světové války. Koncem srpna se uskutečnila jašsko-kišiněvská operace, při níž sovětská vojska pronikla do Moldávie a do Rumunska; to uzavřelo se SSSR mír a jeho vojska se přidala na sovětskou stranu. Do konce roku 1944 obsadila Rudá armáda Bulharsko, které bylo německým spojencem, pomohla osvobodit Jugoslávii a pronikla na území Maďarska a východního Pruska.

12. ledna 1945 zahájili Sověti viselsko-oderskou operaci a den poté konečnou fázi útoku na Východní Prusko. Rudá armáda postupovala v Maďarsku, Polsku a na Slovensku, na jaře pronikla do Rakouska a na Moravu. 16. dubna začala bitva o Berlín, která skončila kapitulací berlínské posádky 2. května 1945. 8. května 1945 podepsali Němci za přítomnosti zástupců SSSR, USA, Velké Británie a Francie oficiální kapitulační akt, ovšem některé jednotky německých vojsk v Čechách a v Rakousku kladly odpor až do druhé dekády měsíce května, kdy zazněly poslední výstřely na východní frontě 2. světové války v Evropě.

Politická situace

Podrobnější informace naleznete v článku Příčiny druhé světové války.
Německá vojska okupující Varšavu 5. října 1939

Po hospodářské krizi se ve 30. letech v Německu dostala k moci nacistická strana NSDAP, která pod vedením Adolfa Hitlera zahájila přípravy na odvetu za porážku Německa v první světové válce. Země, které byly vítězi první světové války ( Spojené království, Francie a USA), svou politikou Appeasementu nepodnikly proti vzrůstajícímu německému militarismu žádné kroky. Nečinně přihlíželi jak německý nacionální socialismus šlape po Versailleské smlouvě, obsazuje demilitarizované Porýní nebo podporuje nacionalistického španělského povstalce Franca. V březnu 1938 německá vojska anektovala Rakousko. Ve dnech 29. až 30. září 1938 svolali v Mnichově Německo, Itálie, Spojené království a Francie Mnichovskou dohodu, na které tyto země rozhodly o odnětí Sudet od Československa. Na tomto území, kde žila významná německá menšina se také nacházela linie opevnění, která mohla v případě ozbrojeného konfliktu ochránit zemi před agresí Německa. Bývalé Dohodové velmoci přitom odmítly Československu pomoci při obraně před německými územními nároky a v případě neuznání výsledků Mnichovské dohody, by nebyly ochotné navzdory podepsaným obranným smlouvám zasáhnout. Následná první vídeňská arbitráž situaci země po ztrátě Podkarpatské Rusi a jižních oblastí Slovenska ještě ztížila. Prezident Edvard Beneš však nebyl ochoten přijmout pomoc ze Sovětského svazu, který prý byl připraven zemi vojensky pomoci. V březnu 1939 přestalo Československo existovat. Čechy a Moravu obsadila německá vojska a byl vytvořen takzvaný Protektorát Čechy a Morava. Na Slovensku vznikla za přispění Hitlera první slovenská republika.

Těsně před začátkem bojů druhé světové války se Třetí říše a Sovětský svaz v Paktu Ribbentrop-Molotov tajně dohodli na rozdělení Polska a některých dalších zemí, které mezi nimi ležely. Stalin v té době věděl, že Hitler plánuje vést válku proti zemím západní Evropy a tento fakt hodlal využít. Pravděpodobně doufal, že se Německo vyčerpá v bojích s Francií a Spojeným království a on pak může tyto oslabené země napadnout, popřípadě získat čas a připravit se na německý vpád[ zdroj?]. Pakt měl zajistit SSSR v kritickém období do roku 1942[ zdroj?], kdy mělo být ukončeno plánované přezbrojování Rudé armády. 17. září 1939 se Sovětský svaz připojil k invazi do Polska a vcelku snadno obsadil jeho východní oblasti, sovětští činitelé to oficiálně odůvodňovali snahou ochránit ruské, běloruské a ukrajinské obyvatelstvo v těchto oblastech. Tímto se však pouze zastíral fakt, že SSSR postupoval podle tajné dohody a přímo se tak zúčastnil rozpoutání druhé světové války. Západní spojenci však, na rozdíl od Německa, Sovětskému svazu válku nevyhlásili. Během vpádu do Polska se do rukou Rudé armády vzdalo mnoho polských vojáků a důstojníků. Asi 25 000 z nich, včetně polské inteligence, pak NKVD zastřelila nedaleko Smolenska v Katyňském lese a na dalších místech. Podle dodatků k paktu měl SSSR volnou ruku v některých pobaltských zemích. Stalin následně v průběhu roku 1940 přikázal obsadit Estonsko, Lotyšsko a dokonce i Litvu, které se dodatek netýkal. Sovětská moc v těchto zemích následně rozpoutala krutou perzekuci, v jejímž důsledku přišlo o život nejméně 100 000 lidí. 24. června 1940 Stalin ultimátně požádal Rumunsko o předání Besarábie a Severní Bukoviny a následně byly tyto regiony obsazeny vojsky Rudé armády. V oblasti se nacházela i ložiska ropy, která byla v té době pro Německo nezbytně důležitá pro vedení války. [3]

Příčiny vypuknutí bojů na východní frontě a stav SSSR

Sovětská vojska okupující Rigu v roce 1940

Hitler ve své knize Mein Kampf psal o potřebě nového životního prostoru (tzv. Lebensraum) pro německý národ ve Východní Evropě. Představoval si, že Němci jako nadřazený národ osídlí západní Rusko a Rusy, které považoval za méněcenný národ ovládaný Židy, přesídlí na Sibiř. Zbytky původního obyvatelstva by Němci použili jako levnou pracovní sílu. Pro Německo měla válka na východě nejen rasový, ale i významný ideologický rozměr, protože komunisté byli považováni za hlavní nepřátele nacistů. Neméně důležité byly i zahraničněpolitické a státní aspekty, kdy velké množství staré pruské aristokracie, která měla navíc velké slovo v armádě, vidělo v Rusku a později v SSSR nebezpečného souseda, kterého je třeba eliminovat. [4]

Po velkých čistkách, které zasáhly sovětskou společnost a zejména armádu koncem 30. let Hitler předpokládal, že je SSSR vojensky slabý a neschopný efektivně vést válku, a proto by měla být jeho porážka německou armádou poměrně jednoduchá.

Přípravy na vpád do SSSR začaly již v roce 1940. Za politický cíl operace Barbarossa určil Hitler:

  • Záchranu západní civilizace před rozpínavostí bolševismu a jeho likvidaci
  • Ovládnutí přírodních a lidských zdrojů SSSR pro vedení dalších válek

Na začátku velké vlastenecké války neviděli úplně všichni občané SSSR v Němcích nepřátele. Mnozí lidé, kteří se pamatovali na německá vojska z období první světové války, si Němce pamatovali jako na civilizované a dobré lidí. Hitler však svou šanci získat si sympatie sovětského obyvatelstva po vpádu do země rychle ztrácel. Už v principu byl nacistický režim zaměřený proti Slovanům, jednotky složené z Ukrajinců, Rusů nebo Kozáků (či jiných kolaborantů, ne vždy složené na národnostním principu) byly nasazovány pouze z iniciativy německých místních velitelů (jako byl např. Ewald von Kleist na Krymu a Kubáni). Centralizovaná koncepce spojenectví s utlačovanými národy SSSR, jejímž vrcholem byla ROA, vznikla paradoxně až tehdy, když Němci museli ze SSSR ustupovat. To, že se k Hitlerovi připojily i bývalé pobaltské republiky, nebylo nic překvapivého. Ty cítily k Sovětskému svazu pravděpodobně největší odpor ze všech sovětských republik. Přesto, že většina obyvatel pobaltských zemí nebyla tak politicky naivní, aby uvěřila Hitlerovi, předpokládali, že každá změna oproti stalinskému režimu bude jen lepší.

Občané SSSR skutečně nestáli za Stalinem bez výhrad. Důvěra v něj těsně po napadení země a katastrofických porážkách v létě a na podzim 1941 klesla, věděli ale, že pod Hitlerem a nacistickou nadvládou by byla situace asi ještě horší. Odpor k německé agresi následně stoupal, když se příslušníci hitlerovských vojsk (hlavně Einsatzgruppen) ukázali jako brutální vrazi. K soudržnosti, jakou sovětský lid projevil, do značné míry pomohla i prohlášení samotného Stalina, který 3. července 1941 v rozhlase ke svým krajanům promluvil přímo neuvěřitelně: "Soudruzi, občané, bratři a sestry, příslušníci armády a námořnictva! Obracím se na vás přátelé moji! "Tato slova zapadala do ponuré atmosféry těchto dnů.. [5]

Sovětský svaz během války navíc uzavřel spojenectví se západními demokraciemi. Mnozí občané Sovětského svazu po sblížení země s Spojeným královstvím a USA během války očekávali, že se poměry v zemi změní. To je ještě více hnalo do boje s nepřáteli.

Zničená sovětská kolona během bitvy o Suomussalmi

Na stranu SSSR se postavila dokonce i pravoslavná církev, kterou přitom bolševici dávno prohlásili za jednoho z nepřátel společnosti a nemilosrdně ji pronásledovali. Okamžitě po napadení země vyzval moskevský patriarcha Sergej pravoslavnou církev v zemi, aby aktivně podporovala boj sovětského lidu proti Německu. [6] Církev začala peněžní sbírku, která do roku 1943 sesbírala 200 milionů rublů, za které byla sestavena jedna stíhací peruť a tankový pluk.

Podpis dohody o přátelství mezi nacistickým Německem a SSSR 23. srpna 1939
Japonský ministr zahraničí Matsuoka při podpisu sovětsko-japonského neutrálního paktu v dubnu 1941

Na počátku 40. let byla sovětská obranyschopnost silně narušena. Hlavní podíl na tom měly stalinské čistky v armádě, také diletantské zásahy sovětského vedení do organizace armády (například zrušení mechanizovaných sborů, které bylo v létě 1941 třeba narychlo znovu formovat), chyběly zkušení odborníci v tankovém vojsku, v období napadení země se pouze začínali zacvičovat ti, kteří byli k tankovým jednotkám převeleni z jiných druhů vojsk. Nebyly to však jediné slabiny Rudé armády. Sovětským vojskům zoufale chyběla motorizace a díky maršálovi Kulikovi i samopaly. Rudá armáda na hranicích soustředila velké množství zásob, které okamžitě po vpádu padly do rukou Němcům. Za všechny tyto chyby nese plnou odpovědnost Stalin a jeho blízké okolí. Stalin navíc v rozhodujících dnech před napadením SSSR nijak adekvátně nereagoval na příchozí zpravodajské zprávy o přípravě útoku proti zemi. Tyto faktory výraznou měrou podryly bojeschopnost Rudé armády a přispěly k jejímu porážkám na začátku války.

Stalin před začátkem druhé světové války v létě 1937 inicioval brutální čistky v armádě. Ty připravily o život většinu nejvyšších důstojníků: za oběť padli tři z tehdejších pěti maršálů, 11 komisařů obrany, 13 z 15 velitelů armád i všichni velitelé vojenských okruhů. Celkově bylo zatčeno, propuštěno nebo uvězněno asi 35 000 důstojníků Rudé armády. [7] [8] Až následná Zimní válka, ve které početnější a lépe vyzbrojená Rudá armáda dokázala Finy porazit až po půlročních bojích a poměrně vysokých ztrátách, i začátek Velké vlastenecké války ukázal, v jakém stavu se skutečně nachází důstojnický sbor Rudé armády. Některé novodobé zdroje, například Viktor Suvorov však tvrdí, že ve skutečnosti chtěl Stalin napadnout Německo, a právě předválečné čistky a investice do rozvoje hospodářství namísto zbrojení později napomohly SSSR válku vyhrát.

Přes všechny stalinské brutality a přehmaty byl Sovětský svaz v roce 1940 rozvíjející se zemí. Životní úroveň rostla. Luxus sice neexistoval, ale lidé byli dobře oblečeni a v obchodech bylo více zboží než v předešlých obdobích sovětské vlády. Německý vpád následujícího roku tento růst brutálním způsobem přerušil, obyvatelé SSSR se dočkaly podobné životní úrovně, jakou dosahovaly před rokem 1941 až v 60. letech [9].

Stalinův teror postihoval ale i lidí, kteří nikdy jeho nepřáteli nebyli. Ti byli likvidováni na základě preventivních čistek a falešných obvinění udavače, kteří museli plnit "udavačské kvóty". Toto se nedalo utajit a nenávist k Stalinovi proto pozvolna šířila i mezi obyčejnými lidmi. Situace v zemi byla dobrým politickým základem pro každého útočníka zvenčí. Hitler však tuto výhodu nedokázal využít.

Dalším faktorem byla demontáž Stalinovy linie a přesun jejího vybavení na západ do zatím ještě není dokončené Molotovovy linie. Opevnění Stalinovy linie tvořily původně dobře vybudovanou síť železobetonových pevností, zátarasů a dřevozemných bunkrů, která se táhla od města Pskov na severu, přes východní břehy řeky Berezina, dále na jih do Kyjeva až k Oděse na břehu Černého moře. Byla vybudována v polovině 30. let původně na obranu před případnými útoky kapitalistických zemí ze západu. Ale po rozšíření Sovětského svazu o oblasti, které obsadil podle dodatků k paktu Ribbentrop - Molotov se hranice země přesunuly o stovky kilometrů na západ. Původní Stalinova linie byla opuštěna a její vybavení a výzbroj se přemístila do opevnění, které se začaly budovat na nových hranicích. V době napadení Sovětského svazu však téměř žádné z těchto opevnění nebylo dokončeno a tím pádem ani použitelné. Při postupu nacistů hlouběji do vnitrozemí země však jednotky Rudé armády využily i původní opuštěné opevnění Stalinovy linie, například u Kyjeva. Ukázalo se, že kdyby z nich předtím nebyla odvezena původní výzbroj, mohla tato linie výrazně pomoci Sovětům při obraně svého území.

Na zahraničněpolitické scéně se Stalin po vypuknutí 2. světové války částečně snažil zajistit Sovětský svaz tím, že 13. dubna 1941 uzavřel s Japonskem pakt o neútočení. Později mu tento čin velmi pomohl, když po ujištění rozvědky, že Japonsko nenapadne Sovětský svaz na Dálném východě, stáhl vojska z této oblasti k obraně Moskvy.

Množící se zprávy o tom, že se Německo chystá napadnout Sovětský svaz, se Stalin navenek snažil ignorovat a dělal vše, aby Adolfa Hitlera, s nímž měl uzavřený pakt o neútočení, nevyprovokoval. [8] Velmi přesné zprávy přicházely od Richarda Sorgeho, který dokonce dokázal několik dní před útokem poslat do SSSR zprávu, že se útok začne 22. června. Stalin však žádným zprávám nevěřil a nedovolil vyvíjet prakticky žádnou činnost, která by napovídala, že se sovětská vojska připravují na válku - doufal zřejmě, že tak získá čas. Pouze 19. června dostala sovětská vojska rozkaz, aby rozptýlila svá letadla a maskovala svá pohraniční letiště. Bylo však pozdě. O množících se neúspěších při zlepšování vztahů s Německem jasně mluvila zahraničněpolitická situace, jakož i chladné reakce Hitlera na pokusy o sblížení obou zemí.

Hitlerovy cíle

Hitler vydal před vpádem do SSSR několik rozkazů, které měly výrazný vliv na osud některých kategorií válečných zajatců i obyvatelstva na okupovaných územích:

  • 13. března 1941 "Richtlinien auf Sondergebieten zur Weisung Barbarossa" - Himmler dostal plnou moc a prostředky k vyhlazení Židů a sovětské inteligence. Zanedlouho vznikly speciální jednotky Einsatzgruppen, které rozpoutaly na podmanění území brutální teror.
  • 13. května 1941 "Erlaß über die Ausübung der Kriegsgerichtbarkeit im Gebiet Barbarossa" - příslušníci Wehrmachtu nesměli být za činy proti civilnímu obyvatelstvu SSSR bráni na zodpovědnost - vše se jim povolovalo.
  • 19. května 1941 - proti partyzánům, Židům atd. nesmíme brát ohled, za důkaz se považuje i podezření ze spolupráce s nimi
  • 6. června 1941 Kommissarbefehl - politické komisaře okamžitě popravit
  • 16. června 1941 "Bestimmungen über das Kriegsgefangenenwesen" - válečné zajatce třeba zabít při sebemenším podezření ze zamýšleného odporu

Plán útoku

Hitler předložil v červenci 1940 záměr napadnout Sovětský svaz svému štábu na jaře roku 1941. Později jeho ambice stouply na: "Úplné zbavení Sovětského svazu práva na existenci." [10] Hitler zatím alespoň částečně kamufloval tuto činnost např. přípravou údajného vylodění na Britské ostrovy. Částečně zmátl sovětskou výzvědnou službu i tím že si nepřipravoval žádné zásoby pro boj v zimě (sovětská rozvědka např. sledovala nákupy ovčí kůže na světových trzích). Bylo totiž vyloučeno, že by se mu podařilo SSSR zničit od začátku jara do příchodu zimy. Brzy byly k západním hranicím Sovětského svazu přemístěny velké německé síly. Většina z nich se soustředila ve Východním Prusku a Němci okupovaném Polsku. Původní datum začátku útoku však oddálilo několik příčin. Jednou byla toho roku velmi deštivé jaro. Druhou byl německý útok na Jugoslávii a Řecko, který mohl na poslední chvíli znamenat velké nebezpečí, podobně jako tomu bylo během první světové války. Někteří však poukazují na to, že útok na Jugoslávii a Řecko vázal jen malé německé síly a neměl výrazný vliv na datum konečného vpádu do SSSR. Walther von Brauchitsch, velitel Wehrmachtu, disponoval třemi skupinami armád, z nichž každou podporovala jedna letecká armáda.

Přesto, že německé ozbrojené síly měly velké bojové zkušenosti, vynikající velitelský sbor, který je v kombinaci s kvalitní výzbrojí dělal pravděpodobně nejlepší pozemní armádou na světě, je dost diskutabilní, zda měly potenciál zničit Sovětský svaz. Je však také nepopiratelné, že nebýt Hitlerových zásahů do příprav a realizace bojových operací, mohly se boje na východní frontě (jakož i během celé války) vyvíjet podstatně více ve prospěch Třetí říše.

Jiné Jazyky
日本語: 独ソ戦
srpskohrvatski / српскохрватски: Istočni front (Drugi svjetski rat)
Tiếng Việt: Chiến tranh Xô-Đức
中文: 苏德战争