Standardní česká transkripce čínštiny

Standardní česká transkripce čínštiny, případně standardní český přepis čínštiny je systém transkripcečínských znaků do latinky, který v rámci možností zachycuje jejich mandarínskou výslovnost českou abecedou. Vytvořil ho v roce 1951 významný český sinolog prof. Oldřich Švarný. V češtině je to spolu s (chan-jü) pchin-jinem (hanyu pinyin, tedy mezinárodním standardem ISO pro přepis čínštiny do latinky) jeden ze dvou v praxi používaných ucelených systémů pro přepis čínštiny: standardnímu přepisu se dává přednost v běžných, např. novinářských textech, pchin-jin se uplatňuje např. v akademické sféře nebo v mapách.[1]

Výhodou Švarného přepisu je, že umožňuje běžnému českému čtenáři bez zvláštních znalostí vyslovit čínský výraz podobně, jako zní čínsky. To nesplňuje pchinjin, kde je potřeba se nejdříve naučit výslovnost jednotlivých znaků (písmen), protože se často značně liší od výslovnosti stejných znaků v češtině a navíc, ačkoliv zdánlivě připomíná anglický styl pravopisu, v řadě hlásek jde naopak zcela proti němu (J, Q).

Výhoda pchinjinu je — kromě mezinárodního rozšíření — možnost diakritikou zaznamenat i tóny, které u stejně znějící slabiky mění význam. Standardní transkripce umožňuje notaci tónů pomocí čísel (tento způsob používal Wade-Giles), upravená standardní transkripce znala též notaci pomocí diakritiky (způsob pinyinu), ovšem obě tyto možnosti jsou spíše teoretické, protože odborné texty zpravidla užívají pinyin a laiky by diakritika spíše mátla.