Rakety Atlas

Atlas III Centaur při startu v roce 2000

Početná rodina raket Atlas začíná u první americké mezikontinentální balistické střely SM-65 Atlas. Jednalo se o jeden a půl stupňovou raketu spalující kapalný kyslík a RP-1. Raketa byla vybavena dvěma motory Rocketdyne LR-89 a jedním LR-105, přičemž dva LR-89 byly odhozeny během vzestupu (proto jeden a půl stupňová). Spolu s raketami Redstone a Vanguard tvořila páteř amerického vesmírného programu v jeho počátcích na přelomu 50. a 60. let. V porovnání se svými současníky byla nejsilnější a to ji předurčilo pro vynášení těžších nákladů. Mezi její prvenství patří úspěšný orbitální let s lidskou posádkou [1], vypuštění prvních špionážních satelitů, prvních sond k Měsíci, Venuši, Merkuru, Marsu, Jupiteru a Saturnu. Později byly přidány horní stupně Agena a poté Centaur. Rakety Atlas jsou historicky nejúspěšnější komerčně využívané nosné rakety používané převážně pro vynášení komunikačních satelitů. V dnešní době je v aktivní službě pouze Atlas V a jeho starty jsou naplánovány až do roku 2019.

Historie

SM-65 Atlas-B

Počátky SM-65

Atlas začínal jako studie požadovaná US Army Air Corps z října 1945 na střelu dlouhého dosahu. 10. ledna 1946 byly upřesněny požadavky a projekt byl rozdělen na dvě varianty s dosahem 6000 námořních mil, první měla být podzvuková, okřídlená a poháněná proudovým motorem a druhá varianta měla být poháněná raketovým motorem, dosahovat supersonických rychlostí a létat po balistické dráze. Projekt vyžadoval vyvinutí nových technologií jako třeba velmi lehké nádrže, systém kloubového zavěšení motorů, oddělitelnou sekci s bojovou hlavicí a vysoce výkonné motory. V roce 1947 dostal Convair kontrakt na balistickou raketu, projekt podzvukové střely byl předán firmám Northrop a Martin. Projekt balistické rakety vyústil ve tři testovací prototypy MX-774, ale těsně před prvními letovými zkouškami v červenci 1947 bylo odstřiženo financování a program byl zrušen. Poslední zbytky dotací byly využity na testování ve White Sands Proving Ground od července do prosince 1947 a další vývoj probíhal velmi pomalu a byl financován z rozpočtu společnosti Convair.

Oživení programu přišlo se začátkem studené války a v září 1951 dostal Convair novou zakázku na mezikontinentální střelu založenou na poznatcích z programu MX-774. Hlavním problémem byl nespolehlivý systém zážehu, jehož úspěšnost se pohybovala kolem 50%. Proto vznikla jeden a půl stupňová koncepce, kdy všechny tři motory byly zažehnuty společně ještě před vzletem a dva motory byly odhozeny během letu. Naplno se projekt rozjel v roce 1955, když informace výzvědných služeb potvrdily, že Sovětský svaz pokročil ve vývoji své vlastní mezikontinentální rakety R-7. Program tou dobou nesl název WS107A-l a stal se národním projektem nejvyšší priority. Testy pohonného systému a první letové testy probíhaly v roce 1956. První let Atlasu-A se konal 11. června 1957. Program Atlas byl ve své době nejrozsáhlejším projektem a v období nejintenzivnějších prací na něm pracovalo 33 000 lidí a celkové náklady se vyšplhaly na 8 miliard dolarů.

Vesmírné lety

Mercury-Atlas 7

Convair a USAF se roku 1955 ucházely se svým projektem Orbital Research and Test Vehicle (ORTV) výběrového řízení na vypuštění první umělé družice k příležitosti Mezinárodního geofyzikálního roku 1957-1958. Tehdy se výběrového řízení účastnil ještě program Vanguard námořnictva a Program Orbiter/ Redstone řízený Wernherem von Braunem a US Army. Atlas byl tehdy komisí ministerstva obrany odmítnut, protože se stejně jako Redstone jednalo o nejdůležitější programy národního významu a zpomalení programu kvůli vědeckému projektu bylo nemyslitelné.

Zlom přišel až po vypuštění Sputniku 4. října 1957. Rakety Vanguard byly neúspěšné a vybuchovaly krátce po startu a von Braunova raketa Juno I (čtyřstupňový Redstone) dokázala vynést pouze malý satelit, zatímco sověti dokázali vypustit 1,3 tunový Sputnik 3. Program ORTV tak byl znovu-oživen a hlavním cílem bylo co nejrychleji upravit Atlas na orbitální nosný prostředek, aby tak očistily pošramocenou pověst USA. V prosinci 1958 odstartoval Atlas-B se satelitem SCORE (Signal Communication by Orbiting Relay Equipment) a umístil ho na stabilní orbitu, satelit zůstal spojen s Atlasem a dohromady tak tvořily čtyř-tunovou masu a USA se mohli pochlubit nejtěžším vyneseným objektem, ačkoli samotný satelit vážil pouhých 70 kg.

Další rozvoj následoval s projektem Mercury, kde Atlas-D sloužil jako nosič v letech s lidskou posádkou. Přidáním nově vyvinutých horních stupňů Agena a Centaur získal Atlas vyšší nosnost a dlouhou dobu působil jako hlavní nosný systém ve službách NASA v projektech lodí s lidskou posádkou, průzkumu planet a dalších vědeckých projektech. Díky tomu, že se studená válka nezměnila ve skutečnou válku, zůstala většina původních raket SM-65 Atlas ve svých silech a po vyřazení byly využívány pro komerční a vládní kosmické aplikace. Poslední z takto upravených raket vzlétla roku 1995, tedy 33 let po svém dokončení.

Časová osa raket Atlas
Jiné Jazyky