Premiér Izraele

Premiér Státu Izrael
ראש ממשלת ישראל

Vlajka izraelského premiéra
Benjamin Netanjahu
Úřadující
Benjamin Netanjahu

od 31. března 2009
Sídlo Bejt roš ha-memšala
První ve funkci David Ben Gurion
Vytvoření Deklarace nezávislosti
14. května 1948
Webová stránka www.pmo.gov.il
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Premiér Izraele ( hebrejsky: ראש הממשלה‎‎, roš ha-memšala, doslova „hlava vlády“) je předseda izraelské vlády a nejvlivnější politický představitel Izraele (funkce prezidenta je v Izraeli čistě ceremoniální). Oficiálním sídlem premiéra je Bejt roš ha-memšala nacházející se v  Jeruzalémě. Současným premiérem je Benjamin Netanjahu ze strany Likud, který tento post zastává již potřetí.

Nejdéle sloužícím a zároveň prvním izraelským premiérem byl David Ben Gurion, který tuto funkci zastával během dvou nesouvislých období po třináct let. Celkem pět politiků zastávalo tento úřad dvakrát (Ben Gurion, Jicchak Rabin, Jicchak Šamir, Šimon Peres a Netanjahu) a dosud jedinou ženou ve funkci ministerské předsedkyně se stala na přelomu 60. a 70. let Golda Meirová. Tři z izraelských premiérů jsou nositeli Nobelovy ceny míru, a to Menachem Begin, Jicchak Rabin a Šimon Peres.

V letech 1996 až 2001 byl premiér v Izraeli volen v přímých volbách, paralelně s volbami do Knesetu.

Historie

Izrael

Izrael

Součást seriálu:

Politický systém Státu Izrael


Úřad ministerského předsedy vznikl 14. května 1948, v den, kdy byla podepsána deklarace nezávislosti Státu Izrael a vznikla prozatímní vláda. Prvním premiérem se stal vůdce strany Mapaj a ředitel Židovské agentury David Ben Gurion. Jeho pozice se stala stálou 8. března 1949 po vytvoření první vlády vzešlé z  parlamentních voleb. V čele státu stál Ben Gurion až do prosince 1953, kdy rezignoval a odešel do kibucu Sde Boker. [1] Ve funkci jej na krátko nahradil Moše Šaret, po dvou letech však ve funkci ministerského předsedy opět stanul Ben Gurion. Premiérem byl dalších osm let až do své rezignace v roce 1963, kdy vystoupil z Mapaje a založil stranu Rafi. [2] Jeho post ve straně i ve vládě převzal Levi Eškol. Ten se stal prvním izraelským premiérem, který byl zároveň předsedou dvou stran (Mapaj vytvořila společně se stranou Achdut ha-avoda alianci Ma'arach). V roce 1968 se stal jediným předsedou politické strany v izraelské historii, který získal absolutní většinu hlasů ve 120členném Knesetu poté, co se k Ma'arachu přidaly strany Mapam a Rafi a strana tak měla 63 poslaneckých mandátů. [3]

Dne 26. února 1969 získal Eškol jiné nemilé prvenství, když se stal prvním izraelským premiérem, který zemřel během výkonu funkce. Eškola ve funkci dočasně nahradil Jigal Alon. V čele státu však stál méně než měsíc, neboť strana přemluvila Goldu Meirovou k návratu do politického života a k přijetí úřadu ministerské předsedkyně, jíž se stala v březnu 1969. Stala se historicky první a dosud jedinou izraelskou ministerskou předsedkyní a v pořadí třetí ženou v postu ministerské předsedkyně na světě (po Sirimavo Bandaranaike a Indiře Gándhíové). [4]

Golda Meirová rezignovala v roce 1974, krátce poté, co Agranatova komise zveřejnila svou zprávu k  jomkipurské válce. Přestože zpráva komise Meirovou očistila, vyhověla tlaku veřejnosti, který volal po její rezignaci. [5] Ve funkci jí nahradil Jicchak Rabin, který však ke konci funkčního období osmého Knesetu důsledku série skandálů rovněž rezignoval (šlo zejména o aféru v souvislosti s dolarovým kontem Rabinovy manželky Ley). [6]

Volby v roce 1977 znamenaly historický milník izraelské politiky, neboť v nich poprvé vyhrála pravicová strana Likud. [7] Premiérem se stal Menachem Begin, jenž si svůj post udržel i po volbách v roce 1981. Rezignoval v roce 1983, oficiálně ze zdravotních důvodů, [pozn 1] a svou funkci předal Jicchak Šamirovi. [8]

Po volbách v roce 1984 došlo k patové situaci, jelikož ani Likud ani Ma'arach nebyly s to sestavit koaliční vládu. V důsledku toho byla vytvořena vláda národní jednoty s principem rotace na postu předsedy vlády. [9] Na základě koaliční dohody se první dva roky stal premiérem Šimon Peres, zatímco Šamir stál v čele ministerstva zahraničních věcí, a po dvou letech si funkce vyměnili. Po volbách v roce 1988 byla sice opět vytvořena vláda národní jednoty, Šamir však již stál v čele vlády sám. V roce 1990 se Peres pokusil vytvořit levicí vedenou vládu v události známé jako „ špinavý trik“, avšak neuspěl a Šamir vládl až do voleb v roce 1992. [10]

V těch uspěla sjednocená Strana práce pod vedením Jicchaka Rabina, který se stal v pořadí již podruhé premiérem. Pod Rabinovým vedením zahájil Izrael mírová jednání s  palestinskými Araby a se svými sousedy. Byla to však ona mírová jednání, která způsobila společenský tlak, který vyústil v  Rabinovu vraždu 4. listopadu 1995. [11] Po jeho smrti se stal premiérem Šimon Peres. [12]

Přímá volba

Během třináctého Knesetu (1992–1996) bylo rozhodnuto o přímé volbě premiéra po vzoru amerických prezidentských voleb, která bude oddělena od voleb do Knesetu. Systém přímé volby byl zaveden ještě za dob Jicchaka Rabina, který tak jeho prostřednictvím měl získat dostatečně silný mandát pro uzavření mírových dohod. [13] První přímá volba se uskutečnila v roce 1996 a jejím výsledkem bylo překvapivé vítězství Benjamina Netanjahua přesto, že předvolební průzkumy favorizovaly jeho oponenta Perese. [14] [pozn 2] Ve volbách do Knesetu však vyhrála Strana práce, a tak se Netanjahu, navzdory teoretické pozici síly, musel při sestavení životaschopné koaliční vlády spolehnout na náboženské strany – světový tisk podle Pojara (2009) tuto vládu označil „za vládu ‚jestřábů‘, nacionalistů a nábožensky orientovaných politiků.“ [13]

Volební urna pro volby do Knesetu

Netanjahuovi se však nakonec nepodařilo udržet vládu pohromadě (zejména kvůli odporu náboženských stran k některým jeho ústupkům v rámci mírového procesu) a v roce 1999 byl, i kvůli řadě skandálů, nucen vypsat předčasné premiérské a parlamentní volby. [15] Přestože záměr kandidovat v přímé volbě premiéra oznámilo celkem pět kandidátů, tři z nich reprezentující menší strany ( Benny Begin za stranu Cherut - Národní hnutí, Azmí Bišára za arabskou stranu Balad a Jicchak Mordechaj za Stranu středu) své kandidatury nakonec stáhlo. [pozn 3] V přímém souboji se tak utkali dosavadní premiér Netanjahu s  Ehudem Barakem z levicové aliance Jeden Izrael. [15] Nový volební systém však opět selhal, neboť Barakova strana Jeden Izrael (aliance Strany práce a stran Gešer a Mejmad) získala v parlamentních volbách pouhých 26 poslaneckých mandátů, což je historicky nejnižší počet získaný vítěznou stranou. V důsledku toho musel Barak vytvořit koaliční vládu „národního usmíření“ s šesti malými stranami.

V létě roku 2000 proběhl neúspěšný mírový summit v Camp Davidu a na podzim vypukla druhá intifáda. Ehud Barak, který si chtěl upevnit svou pozici, rezignoval 10. prosince téhož roku. [17] V důsledku byly naplánovány předčasné premiérské volby. [pozn 4] Barak totiž kalkuloval s tím, že opoziční Likud proti němu nebude moci postavit svého kandidáta s nejlepšími preferencemi Netanjahua (nebyl toho času poslancem, a tak nemohl kandidovat), ale svého předsedu Ariela Šarona. [17] Šaronovi však nahrála nová vlna násilí a Baraka pohodlně porazil poměrem 62,4:37,6 % hlasů. [18] Šaron však byl nucen, vzhledem ke skutečnosti, že Likud měl ve stávajícím Knesetu pouze 21 poslanců, vytvořit vládu národní jednoty. Po Šaronově vítězství bylo rozhodnuto zrušit oddělenou přímou volbu premiéra a vrátit se k dřívějšímu volebnímu systému. Ještě v roce 2001 došlo k úpravě základního zákona a vypuštění této volby. [19]

Po roce 2003

Volby v roce 2003 se konaly podle stejného systému jako ty před rokem 1996. Likud v nich získal 38 mandátů, což bylo nejvíce za poslední desetiletí, a Šaron se opět stal premiérem. Ke konci funkčního období se, kvůli rozštěpení Likudu v důsledku plánu na jednostranné staženíPásma Gazy z roku 2004, rozhodl v listopadu 2005 odejít z Likudu a 21. listopadu téhož roku založil novou centristickou stranu Kadima. [20] Po odchodu ze strany stále zůstal premiérem a stal se tak prvním izraelským premiérem, který nebyl členem ani Strany práce, ani Likudu a dokonce ani žádného z jejich předchůdců. Zároveň s odchodem z Likudu požádal prezidenta o rozpuštění Knesetu, což znamenalo vypsání předčasných parlamentních voleb, [21] naplánovaných na 28. března 2006. [22]

Dne 18. prosince 2005 utrpěl Šaron mírnou mozkovou mrtvici a dva dny strávil v nemocnici. [23] Zhruba o dva týdny později utrpěl 4. ledna 2006 na svém ranči vážnou mozkovou mrtvici, při níž došlo k masivnímu krvácení do mozku. [24] V nemocnici ihned podstoupil dvě dlouhé operace (7 a 14 hodin), avšak téhož dne upadl do kómatu. [25] Téhož dne byl Šaron prohlášen za dočasně neschopného výkonu svého úřadu a funkce premiéra přešla podle základního zákona na určeného úřadujícího premiéra Ehuda Olmerta. [26] Podle základního zákona následně běžela 100denní lhůta do doby, než bude někdejší premiér prohlášen trvale neschopným výkonu funkce. Poté si vláda zvolí jednoho svého člena coby prozatímního premiéra. Situace v roce 2006 byla složitější o to, že se během 100denní lhůty konaly parlamentní volby (během těch byl Olmert úřadujícím premiérem). Šaronova strana Kadima tyto volby pod Olmertovým vedením vyhrála a Olmert byl pověřen sestavením vlády. Během sestavování vypršela 100denní lhůta a Olmert se stal 14. dubna prozatímním premiérem. [26] Tím byl až do 4. května, kdy jeho vláda získala v Knesetu důvěru a on se tak stal oficiálním premiérem.

Olmertovo funkční období bylo poznamenáno neúspěšnou druhou libanonskou válkou z roku 2006 a zejména jeho finančními skandály, pro které byl vyšetřován. Ty měly za následek vládní krizi a vnitrostranické spory, které vedly k vyhlášení vnitrostranických voleb na 17. září 2008. Olmert oznámil, že se voleb nezúčastní, a že bezprostředně po nich rezignuje na svou funkci premiéra. Ve volbách zvítězila těsným rozdílem Cipi Livniová a 21. září Olmert rezignoval. [27] [28] Následující den pověřil prezident Cipi Livniovou sestavením nové vlády; Olmert však zůstal premiérem až do doby, než Kneset schválí novou vládu (jeho vláda se však stala prozatímní). [29] [30] Snahy předsedkyně Kadimy o sestavení vlády ale nakonec nebyly úspěšné a Livniová tak 26. října doporučila prezidentovi rozpustit Kneset a vypsat předčasné parlamentní volby. [31] Předčasné volby se konaly 10. února 2009 a zvítězila v nich strana Kadima. [32] Pravice však v nově zvoleném Knesetu měla většinu hlasů, a tak prezident po konzultaci se zástupci parlamentních stran poprvé v historii nepověřil sestavením vlády předsedu nejsilnější strany, ale 20. února pověřil předsedu druhé nejsilnější strany Benjamina Netanjahua. [33] Dne 31. března 2009 pak Netanjahuova vláda získala důvěru. [34]

Jiné Jazyky
Bahasa Indonesia: Perdana Menteri Israel
македонски: Премиер на Израел
Bahasa Melayu: Perdana Menteri Israel
norsk nynorsk: Statsminister i Israel
Simple English: Prime Minister of Israel
српски / srpski: Премијер Израела
Tiếng Việt: Thủ tướng Israel