Epika

Epika, také nazývaná výpravná literatura nebo narativní literatura, je literární druh. Zahrnuje všechna vyprávění založená na příběhu.[1] Příběh v tomto smyslu znamená záznam událostí v čase, řadu kauzálně spojených prvků.[2] Epika bývá vymezována vůči lyrice a dramatu. Od lyriky se liší tím, že je syžetová (má dějové schéma). Od dramatu, které je rovněž syžetovým literárním druhem, se odlišuje tím, že je vyprávěná, nikoliv inscenovaná.[3] Je taktéž možné vycházet z předpokladu, že epika je žánrem objektivním, na rozdíl od subjektivní lyriky: zatímco v lyrice subjekt tematizuje sám sebe, v epických textech zprostředkovává objekty, o nichž se vypráví.[4]

Mezi epické žánry patří například román, novela, povídka, epos, pohádka, ale také epická poezie nebo anekdota a další. Pod epiku se řadí velké množství žánrů a neustále vznikají nové, v současnosti se jedná o nejoblíbenější literární druh.[5] Existují rovněž žánry lyrickoepické, na pomezí dvou literárních druhů. Patří mezi ně například balada, romance nebo idyla.[6]

Charakterizace epiky

Již Aristotelés ve své Poetice naznačuje dnešní dělení, když uvažuje o dramatu (tragédii a komedii) a hexametrické epické poezii, přičemž krátce zmiňuje také dithyrambické básnictví, které bychom mohli zařadit pod lyriku.[7] V současnosti obecně přijímaná triáda (epika, lyrika a drama) byla nicméně v této své podobě ustálena teprve na konci 18. století v Německu.[8] V průběhu historie se pak objevily různé další pokusy o vymezení či charakterizaci těchto literárních druhů.

Literární vědec Emil Staiger spojuje v eseji Základní pojmy poetiky (1946) epický styl (epično) s představováním, lyrický styl (lyrično) s rozpomínáním a dramatický styl (dramatično) s napětím.[9] Uvádí však, že každé pravé literární dílo se na všech třech druhových ideách různou podílí různou měrou, a neexistuje tedy ryze epický, lyrický nebo dramatický text.[10] Na příkladu Homéra a starořeckého básnictví upozorňuje na určité charakteristické rysy epického stylu v poezii. Jsou jimi podle něj stejnoměrnost a rovnováha (dodržování jednoho ustáleného metra), odstup vypravěče od dění, odkazování či ukazování něčeho (znázorňování určitých věcí jazykovými prostředky), jasná narýsovanost světa čili „jasnost“ epické řeči, spřízněnost s výtvarným uměním, užívání odboček a doplňků, sledování časové posloupnosti, historičnost a také vzájemnost básníka a posluchačů.[11]

Staigerovo opomíjení žánru románu, v moderní době klíčového, a jeho zaměření pouze na homérskou epickou poezii nicméně kritizuje německý naratolog Franz Karl Stanzel v díle Typické vyprávěcí situace románu (1955). Za klíčový aspekt epiky považuje Stanzel právě zprostředkovanost děje prostřednictvím vypravěče či reflektora.[12]

Jiné Jazyky
Afrikaans: Epiek
Alemannisch: Epik
asturianu: Épica
azərbaycanca: Epik növ
bosanski: Epika
català: Èpica
Cebuano: Epiko
Чӑвашла: Эпос
dansk: Epik
Deutsch: Epik
dolnoserbski: Epika
Esperanto: Epika ĝenro
español: Épica
eesti: Eepika
suomi: Epiikka
hrvatski: Epika
magyar: Epika
қазақша: Эпос
Lëtzebuergesch: Epik
lietuvių: Epika
latviešu: Liroepika
македонски: Епика
Nederlands: Epiek
polski: Epika
português: Épica
română: Genul epic
srpskohrvatski / српскохрватски: Epika
slovenčina: Epika
slovenščina: Epika
српски / srpski: Епска поезија
svenska: Epik
Türkçe: Edebi destan
українська: Героїчний епос