Diego Velázquez

Diego Rodríguez de Silva y Velázquez
Autoportrét, asi 1640
Rodné jménoDiego Rodriguez de Silva y Velázquez
Narození6. června 1599
Sevilla
Úmrtí6. srpna 1660
Madrid
Národnostšpanělská
Vzděláníateliér Francisca Pacheca v Seville
Povolánímalíř
Manžel(ka)Juana Pacheco (od 1618)
Hnutíbaroko
Významná dílaDvorní dámy (1656/1657); Vévoda Olivares na koni (1634); Královna Marie Anna (1652/1653)
MecenášFilip IV. Španělský
OvlivněnýTizian, Caravaggio, Peter Paul Rubens
Vliv naimpresionisté, Pablo Picasso, Francis Bacon
OceněníŘád svatého Jakuba 1659
PodpisVelázquez, Diego Rodríguez de Silva y 1599-1660 03 Signatur.jpg
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Diego Rodríguez de Silva y Velázquez (6. červen 1599, Sevilla6. srpen 1660, Madrid), často také uváděn jako Diego Velázquez, byl španělský malíř, vůdčí umělecká osobnost na dvoře krále Filipa IV. Byl předním umělcem barokního období, proslavil se především řadou portrétů španělské královské rodiny a dalších významných evropských osobností. Jeho dílo bylo už za jeho života i později vždy vysoce hodnoceno. Uznání došlo také u impresionistů a inspiraci u něj čerpali také moderní malíři ve 20. století.

Život

Základním pramenem k Velázquezově životě je spis jeho současníka, malíře a historika umění Antonia Palomina El Museo pictorio y escaia optica z roku 1724. Velázquezův děd se do Sevilly přistěhoval někdy po roce 1581 z Porta, v době, kdy Španělsko a Portugalsko tvořily personální unii. Velázquezův otec Juan, stejně jako matka Jerónima Velázquez, kteří měli svatbu v roce 1597, pocházeli z nižší šlechty. Po nejstarším Diegovi se manželům narodilo ještě dalších sedm dětí.[1] Po krátkém studiu malířství v ateliéru Franciska de Herrery staršího se od prosince 1610 stal učedníkem v dílně malíře Francisca Pacheca. Pacheco byl vzdělaný muž, v jeho sevillském domě se scházeli intelektuálové a diskutovali o sochařství, malířství a literatuře. V 1. polovině 17. století byla sevillská malířská škola nejvýznamnější v celém Španělsku – patřili k ní mj. i Francisco de Zurbarán či Murillo.[2]

Klanění Tří králů

V roce 1617 Velázquezova učňovská léta skončila. Mladý malíř složil před Pachecem a Juanem de Uceda zkoušku, na jejímž základě byl přijat do sevillského cechu svatého Lukáše, patrona malířů. Pouze členové cechu směli přijímat zakázky od církve a soukromých osob, mít vlastní ateliér a zaměstnávat pomocníky. Rok nato si Velázquez vzal za manželku Pachecovu dceru Juanu. Byla to nejen ve Španělsku obvyklá praxe, kdy řemeslničtí mistři – malířství nebylo pokládáno za umění, nýbrž za řemeslo – provdávali své dcery za nadané tovaryše. Velásquezovi měli jen dvě dcery, z nichž jedna zemřela v mladém věku. Druhou, Francisku, dal roku 1633 Velázquez za ženu svému žákovi, malíři Juanu del Mazo.[3]

Svou první cestu do Madridu, který se brzy stal jeho domovem, podnikl Velázquez roku 1622. Chtěl se seznámit s královskou obrazovou galerií v Escorialu a případně portrétovat nového španělského krále Filipa IV. Portrétování krále mu umožněno nebylo, vytvořil proto alespoň portrét básníka a dramatika Luise de Góngory y Argote, vystavený dnes v Museum of Fine Arts v Bostonu. Velázquez se cestou také zastavil v Toledu, kde si prohlédl díla tamních malířů, zejména El Greca.

Na jaře 1623 podnikl mladý sevillský malíř do Madridu druhou cestu, tentokrát úspěšnou. Na základě doporučení svého tchána Pacheca ho pozval tehdejší všemocný ministr vévoda Olivares, aby namaloval portrét královského kaplana Fonseky. Na Filipa IV. udělal obraz dojem, a proto se i on nechal od Velázqueze portrétovat. Ještě téhož roku ho panovník jmenoval do funkce královského malíře. To mj. znamenalo, že v budoucnu má on jediný privilegium panovníka malovat. Velázquezova dvorská kariéra tím byla zahájena.[4]

Velázquezův rychlý vzestup však vyvolal u ostatních malířů, kteří se kolem dvora pohybovali, značnou nevraživost. Král se proto rozhodl v roce 1627 vyhlásit mezi malíři soutěž.

Filip IV. v pancíři

Námětem bylo Vyhnání Maurů ze Španělska. Velázquez zvítězil, jeho rozměrné plátno ale bylo zničeno při požáru Escorialu v roce 1734.[5] Vítězství přineslo Velázquezovi funkci královského komorníka spojenou s bezplatnou stravou a lékařskou péčí. V průběhu let získával malíř u dvora další a další funkce, některé čestné, jiné honorované: Roku 1636 se stal pomocníkem garderobiéry, 1643 komořím královských pokojů a také superintendantem královských sbírek, což obnášelo rovněž dohled nad renovací Alcázaru v Madridu. Nakonec, roku 1652, ho král jmenoval velkým správcem Královského paláce. Z titulu této funkce se malíř musel mj. starat o ubytování dvora, když se král vydal na cesty, vytápění Alcázaru, rozvěšování závěsů a mnoho dalších záležitostí. Logicky mu ubylo času na malování.[6]

V roce 1628 navštívil madridský dvůr Peter Paul Rubens. Pobýval zde osm měsíců a jediný Velázquez měl výsadu osobní konverzace se slavným umělcem. Nepochybně z Rubensova popudu požádal krále o povolení studijní cesty do Itálie. Filip IV. souhlasil a v srpnu 1629 se Velázquez v Barceloně nalodil. Postupně navštívil Janov, Benátky (zde byl nadšen z obrazů Tiziana a Tintoretta), pravděpodobně i Florencii a nakonec Řím. Papež Urban VIII. však o něj neprojevil zájem, a tak Velázquez kopíroval staré mistry a maloval vlastní obrazy, mj. Vulkánovu kovárnu a Kapitulaci Bredy. Cestou zpět se v lednu 1631 zastavil v Neapoli.[7] Italský pobyt měl na Velázquezův umělecký vývoj velký vliv; nejpatrnější to bylo v projasnění barevné palety.

Většinu času v roce 1635 strávil malíř organizací výzdoby nového paláce Buen Retiro, zejména sněmovního sálu. Namaloval pro něj několik jezdeckých portrétů příslušníků královské rodiny, umístěna zde byla i Kapitulace Bredy. Loveckými portréty a portréty trpaslíků vyzdobil o rok později královský lovecký zámeček Torre de la Parada poblíž Madridu.

Vévoda Olivares na koni

V roce 1649 odjel Velázquez do Itálie podruhé. Hlavním účelem jeho cesty byl nákup obrazů tamních významných umělců do královských sbírek. Během tohoto italského pobytu navštívil malíř rovněž několik měst a sešel se také s Poussinem a Berninim. V březnu 1650 vystavil v římském Pantheonu portrét svého služebníka Juana de Pareja, který sklidil velký úspěch. Byl přijat do místní Akademie svatého Lukáše a bylo mu povoleno vytvořit portrét papeže Inocence X.[8] Během římského pobytu měl Vélazquez poměr s modelkou Flaminií Triva. V roce 1652 se z jejich vztahu narodil syn Antonio, kterého však otec nikdy nespatřil.[9]

Roku 1659 byl Vélazquezovi udělen Řád svatého Jakuba. Na jaře následujícího roku odejel Velázquez s královským dvorem na francouzsko-španělskou hranici, kde se dojednával sňatek francouzského krále Ludvíka XIV. s dcerou Filipa IV. Marií Terezou. Malíř z hlediska své funkce zajišťoval cestu i ubytování španělského dvora. Po návratu v červenci 1660 se roznemohl a 6. srpna v královském paláci zemřel.

Jiné Jazyky
Afrikaans: Diego Velázquez
aragonés: Diego Velázquez
asturianu: Diego Velázquez
Aymar aru: Diego Velázquez
azərbaycanca: Dieqo Velaskes
башҡортса: Диего Веласкес
žemaitėška: Diegs Velaskesos
беларуская: Дыега Веласкес
беларуская (тарашкевіца)‎: Дыега Вэляскес
български: Диего Веласкес
brezhoneg: Diego Velázquez
Esperanto: Diego Velázquez
estremeñu: Diego Velázquez
føroyskt: Diego Velázquez
français: Diego Vélasquez
贛語: 韋拿克
Fiji Hindi: Diego Velázquez
interlingua: Diego Velázquez
Bahasa Indonesia: Diego Velázquez
íslenska: Diego Velázquez
Qaraqalpaqsha: Diego Velázquez
Адыгэбзэ: Диего Веласкес
kalaallisut: Diego Velázquez
Кыргызча: Веласкес
Lëtzebuergesch: Diego Velázquez
latviešu: Djego Velaskess
олык марий: Веласкес, Диего
македонски: Диего Веласкез
Bahasa Melayu: Diego Velázquez
Mirandés: Diego Velázquez
norsk nynorsk: Diego Velázquez
Kapampangan: Diego Velázquez
Piemontèis: Diego Velázquez
português: Diego Velázquez
Runa Simi: Diego Velázquez
tarandíne: Diego Velázquez
русиньскый: Дієґо Веласкес
саха тыла: Веласкес Диего
srpskohrvatski / српскохрватски: Diego Velázquez
Simple English: Diego Velázquez
slovenščina: Diego Velázquez
Soomaaliga: Diego Velázquez
српски / srpski: Дијего Веласкез
Kiswahili: Diego Velázquez
татарча/tatarça: Diego Velaskes
українська: Дієго Веласкес
oʻzbekcha/ўзбекча: Diego Velázquez
vepsän kel’: Velaskes Diego
Tiếng Việt: Diego Velázquez
მარგალური: დიეგო ველასკესი
Bân-lâm-gú: Diego Velázquez