Řád templářů

Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu
Pauperes commilitones Christi Templique Salomonici (la)
Symbolem řádu byl rovnoramenný červený kříž s rozšířenými konci.
Symbolem řádu byl rovnoramenný červený kříž s rozšířenými konci.
Mapa templářských sídel v Evropě roku 1300
Mapa templářských sídel v Evropě roku 1300
Základní info
Aktivita:1119/1120 – založení řádu
1312 – zrušení řádu papežskou bulou Vox in excelso Klementem V.
Kategorie:rytířsko-vojenský řád
Úloha:ochrana křesťanských poutníků (původní) a vojenská obrana křesťanství
Síla:15 000–20 000 členů (10 % rytíři)
Sídlo:Vexillum Regni Hierosolymae.svg Chrámová hora, Jeruzalém
Royal banner of Janus of Cyprus.svg Limassol, ostrov Kypr
Flag of France (XII-XIII).svg Pařížský Templ, Francie
Země původu:Vexillum Regni Hierosolymae.svg Jeruzalémské království, Palestina (Svatá země)
Založil:Znak Huga de Payens Hugues de Payens
Znak rodu Saint-Omer Godefroi de Saint-Omer
Poslední představený:Armoiries Jacques de Molay.svg Jacques de Molay, 23. velmistr
Nástupci:OrderOfCristCross.svg Řád Kristův
Badge of the Order of Montesa (Until c.1890).svg Řád rytířů z Montesy
Působnost:celá západní Evropa a Levanta (Outremer), zejména:
Vexillum Regni Hierosolymae.svg Jeruzalémské království
Flag of France (XII-XIII).svg Francouzské království
Royal banner of Janus of Cyprus.svg Kyperské království
Royal Standard of England.svg Anglické království
Siñal d'Aragón.svg Aragonská koruna
Royal Banner of the Crown of Castille (15th Century Style)-Variant.svg Kastilská koruna
PortugueseFlag1248.svg Portugalské království
Bandiera del Regno di Sicilia 4.svg Sicilské království
Heiliges Römisches Reich - Reichssturmfahne vor 1433.svg Svatá říše římská

a sporadicky další země...

Motto:„Non nobis, Domine, non nobis, sed Nomini Tuo da gloriam“ (Ne nám, Pane, ne nám, ale svému jménu dej slávu) – Žalmy 115:1[1]
Odznak:
Cross of the Knights Templar.svg
Cross Templar.svg
Knights Templar Cross.svg
Cross-Pattee-red.svg
Na rozdíl od jiných mladších řádů nebyla podoba znaku oficiálně stanovena a vzhled kříže mohl být různý. Tradičně se užívalo rovnoramenného kříže červené barvy obvykle s rozšířenými konci (kříž tlapatý), v této variantě se vyskytuje už na nejstarších templářských pečetích. V ojedinělých případech se mohl objevit i kříž černé barvy.
Oděv:Odznaku příslušnosti k řádu byly bílé pláště, doplněné záhy o typické červené kříže. Oděvy černé či hnědé barvy s červeným křížem nosili prostí členové neurozeného původu (řádoví bratři a seržanti), duchovní (řádoví kaplani) a turkopolové.
Patroni:Ježíš Kristus – patron „spolubojovník“
Panna Marie – hlavní patronka
Svatý Bernard – „otec“ řádu
sv. Vavřinec, sv. Jiří, sv. Martin, sv. Tobiáš – oblíbená patrocinia
Tento článek je o středověkém vojensko-rytířském řádu. O novověké protestantské sektě pojednává článek Templeři.

Řád templářů, celým názvem Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu (latinsky Pauperes commilitones Christi templique Salomonici), byl jeden z nejmocnějších křesťanských rytířských řádů středověku. S jeho mocí a velikostí se mohl rovnat pouze jen Řád johanitů nebo Řád německých rytířů. Obecně se používají pojmenování Rytíři templu, templářští rytíři (francouzsky Ordre du Temple) či jen templáři (francouzsky Templiers).

Řád byl pravděpodobně založen roku 1120 jako důsledek první křížové výpravy do Svaté země (10961099). Zrušen byl v roce 1312 bulou Vox in excelso jako řád nepotřebný, čemuž dozajista pomohla nařčení z hereze. Řád nebyl nikdy obnoven.

Původním úkolem řádu bylo zajistit bezpečnost pro zástupy poutníků z Evropy, putující z přístavu Jaffa do Jeruzaléma po jeho obsazení. Řád natolik zesílil, že se začal účastnit bitev, čímž se jeho původní poslání změnilo na ochranu celého nově založeného Jeruzalémského království proti nepřátelským muslimským sousedům.

Dějiny řádu

Vznik řádu

Po dobytí Jeruzaléma a po ustavení jeruzalémského království došlo k nárůstu počtu poutníků do Jeruzaléma. Přesto v celém následujícím čtvrtstoletí nebyly cesty v království i blízkosti Jeruzaléma bezpečné a hemžily se lupiči, kteří zabíjeli a okrádali poutníky. Vznik templářského řádu souvisel s touhou poskytnout ochranu neozbrojeným poutníkům.[2] Bezprostředním důvodem ke vzniku řádu mohlo být napadení 700 poutníků na cestě z Jeruzaléma, kdy bylo 300 z nich zabito a 60 zajato muslimskými útočníky z Tyru a Aškalonu.[3] Přesné datum založení řádu není známo, ale je pravděpodobné, že vznikl v roce 1119 nebo 1120, přestože kronikář Vilém z Tyru (píšící ale až 50 let po vzniku řádu) uvádí rok 1118.

V témže roce 1118 jistí vznešení muži rytířského stavu, pobožní muži, Bohu zasvěcení a bohabojní, se zavázali službou Kristu z rukou patriarchy. Slíbili žít navždycky jako řádní kanovníci, bez vlastnictví, v čistotě a poslušnosti. Jejich předáky byli ctihodný Hugo z Payns a Godefroi ze Saint Omer. Jelikož neměli žádný kostel ani žádné sídlo, dal jim král dočasně obydlí jižně od paláce, blízko chrámu Páně (dnešní mešita Aqsá). ... Král, jeho vznešení muži, také patriarcha a církevní preláti jim svěřili úděly ze svých domén, některé na vymezený čas a některé navěky. Museli se postarat rytířům o potravu a oblečení. Jejich plnou povinností, kterou jim patriarcha a ostatní biskupové uložili za odpuštění hříchů, bylo, že budou chránit cesty a silnice proti útokům lupičů a loupežníků. To se dělalo zvláště na ochranu poutníků.
— Vilém z Tyru[4]
Hugues de Payens, první velmistr Řádu templářů

První písemná zmínka o řádu pochází z prosince roku 1120, kdy byl Hugo z Payns svědkem potvrzení výsad johanitů jeruzalémským králem Balduinem II.[5] Od svého vzniku se templáři těšili přízni krále, patriarchy, ale i významných poutníků jako byli například Fulko V. z Anjou, který se v roce 1120 stal přidruženým členem řádu, nebo Hugo I. ze Champagne, který se v roce 1125 stal řádným členem řádu. Představitelé řádu hráli důležitou roli i v diplomatické aktivitě, když Hugo z Payns byl v roce 1127 členem poselstva, které nabídlo sňatek s jeruzalémskou princeznou (a dědičkou) Melisendou hraběti Fulkovi z Anjou. Během této diplomatické mise měl Hugo také získat nové vojáky pro tažení proti Damašku.[6] Už dříve požádal král Balduin Bernarda z Clairvaux, aby pomohl templářům získat papežské schválení řádu.

[Bůh] naučil vaše ruce bojovat a prsty válčit...
— Bernard z Clairvaux[7]

Vyvrcholením templářské mise v Evropě bylo na koncilu v Troyes v lednu 1129, kde Hugo z Payns popsal neformální zásady a skutky bratrstva.[8] Řád se nejdříve přidal k řeholi sv. Augustina. O rozmach řádu a uznání řehole na koncilu v Troyes roku 1129 se významně zasloužil opat cisterciáckého kláštera v Clairvaux sv. Bernard, který templáře podporoval a byl autorem první řehole řádu, kterou se činnost templářů začala řídit. V této době měl řád tři sta rytířů, kteří veleli zhruba třem tisícům mužů.

Rozmach řádu

Templářští rytíři na středověké iluminaci Matěje Pařížského sdílející jednoho koně podle pečeti řádu
Další středověká iluminace Matěje Pařížského s templáři, tentokrát obohacenou i o řádovou zástavu beauseant
Model templářského rytíře

Během čtvrtstoletí své existence se templářům podařilo dostat do centra dění ve Svaté zemi. Před odjezdem druhé křížové výpravy byli schopni svolat do Paříže 130 svých rytířů, kteří se pravděpodobně s francouzským vojskem vydali na východ spolu s nejméně stejným počtem seržantů a služebných bratří.[9] Během výpravy se řádový mistr ve Francii Evrard z Barres stal jedním z hlavních rádců francouzského krále Ludvíka VII. V průběhu výpravy také král svěřil templářům odpovědnost za ochranu vojska během tažení. Mimo jiné i proto, že měli zkušenosti s tureckou taktikou rychlých útoků jezdectva.[10] Také když se král během křížové výpravy dostal do finanční nouze, byli to právě templáři, kteří mu byli schopni půjčit větší sumu peněz. V červenci 1148 se spolu s křižáckými vojsky podíleli na neúspěšném tažení proti Damašku. Vina za neúspěch tažení byla některými současníky svalována na templáře, kteří prý přijali úplatek, aby obleženému městu tajně pomohli.[pozn. 1] Brzy po skončení křížové výpravy zemřel velmistr Robert z Craonu a na místě velmistra jej nahradil Evrard z Barrès.[12]

Na přelomu let 1149 a 1150 dostali templáři od jeruzalémského krále Gazu s cílem zvýšit tlak na muslimský Aškalon.

Tito muži, udatní a silní ve zbrani, plní své pověření rozvážně a věrně do dnešního dne. Mocně útočili proti uvedenému městu [Aškalonu] častými tajnými výpady, takže ti, kteří nás dříve udržovali ve strachu zabíráním a pleněním celého kraje, se nyní považují za nanejvýše šťastné, když za modlitby nebo za peníze je jim dovoleno žít dočasně v míru uvnitř hradeb a v klidu se věnovat práci.
— Vilém z Tyru[13]

Význam Gazy se ukázal při konečném dobytí města ke kterému došlo v roce 1153. Při dobývání Aškalonu padl velmistr Bernard z Tremelay a nahradil jej André z Montbardu.[14]

V 70. a 80. letech 12. století působila na východě asi 600 rytířů a 2000 seržantů. Z toho polovina z nich působila v jeruzalémském království a druhá polovina v Tripolisu a Antiochii.[15]

V pondělí ráno sedmnáctého dne druhého rabí’u, dva dny po vítězství, nechal Saladin přivést zajaté templáře a špitálníky a pravil: „Očistím zemi od obou těchto dvou nečistých pronárodů.“ Nabídl potom padesát dinárů každému, kdo mu přivede zajatce z jejich řad, a velice rychle mu jich přivedli stovky. A on rozkázal, aby jim usekali hlavy, neboť je chtěl raději zabít, než je mít za otroky. Spolu s ním tam byla řada učenců, súfijů a zbožných mužů a asketů. Všichni sultána žádali, aby mohli každý zabít jednoho zajatce a vytahovali přitom meče z pochev. Sultán seděl, na tváří měl spokojený výraz, zatímco nevěřící byli zachmuřeni, vojsko sešikováno vedle a emírové seřazeni do dvou řad. Někteří sekli, usekli čistě a byli za to pochváleni, jiní se zdráhali, nedosekli a bylo jim to prominuto, další seknout neuměli, vyvolali posměch a nahradili je další za nimi. Viděl jsem muže, kteří se smáli a zabíjeli, kteří mluvili a konali. Kolik slibů sultán naplnil, kolik chvály pro sebe získal, jakou věčnou odměnu pro sebe získal touto prolitou krví, kolik zbožných činů se událo s každým přeťatým krkem! Kolik čepelí se zbarvilo krví pro žádaná vítězství, kolik nemocí vyléčil tím, že peklu navrátil každého jednoho templáře, kolik sil dal vůdcům, které posílil, kolik praporců rozvinul nad neštěstími, která odrazil, kolik náboženských omylů zahubil, aby dal život islámu, kolik mnohobožství rozprášil, aby vystavěl víru v jediného Boha, kolik záměrů potlačil, aby uspokojil společenství věřících, kolik nepřátel rozsekal, aby zachránil přátele!
—  Imád ad-Dín[16]
Bitva u Hattínu v roce 1187 znamenala zvrat v křižáckých válkách

Z katastrofy u Hattínu vyvázlo jen několik templářů. Nejvýznamnějším z nich byl velký komtur bratr Terricus, který se ujal velení nad zbytky řádu. Brzy po bitvě také adresoval dopis papeži Urbanovi a flanderskému hraběti Filipovi (a zprostředkovaně i všem křesťanům i templářům v Evropě), ve kterém vyzýval všechny k vyslání okamžité pomoci křesťanům ve Svaté zemi. Během následující muslimské ofenzivy ztratili křesťané většinu území ve Svaté zemi. Už v září 1187 se ze zajetí vrátil velmistr templářů Gerard z Ridefortu, kterého Saladin vyměnil za templářský hrad v Gaze. Velmistrovy osudy v dalších měsících neznáme, ale byl ve vojsku, které v srpnu 1189 shromáždil jeruzalémský král Guy z Lusignanu k obléhání Akkonu. V boji v okolí města také velmistr 4. října 1189 padl.[17]

Novým velmistrem řádu byl v roce 1191 zvolen (pravděpodobně pod vlivem anglického krále Richarda) Robert ze Sablé.[18]

Když v roce 1244 vypukla válka mezi as-Sálihem Ajjúbem a Ismá'ílem, podpořili Templáři vládce Damašku Ismá'íla. Ajjúb se spojil s chorezemskými Turky, kteří v červenci vyplenili Jeruzalém a velmi brutálně naložili s místním obyvatelstvem. Křesťané sebrali velké vojsko a spolu se svými muslimskými spojenci se 17. října u La Forbie střetli se spojenými vojsky Egypta a Chorezmu. Po dezerci muslimských spojenců byla křesťanská armáda zdecimována. Templáři ztratili v bitvě asi 260–300 rytířů včetně velmistra Armanda z Périgordu, který buď padl přímo v bitvě nebo zahynul později v zajetí. Bitvu údajně přežilo jen 39 templářů, 26 johanitů a 3 němečtí rytíři.[19]

V polovině 60. let 13. století zahájil mamlucký sultán Bajbars dobývání křesťanských území. Templáři ztratili v roce 1266 hrad v Safedu a v roce 1268 Beaufort. Mnohem vážnější však byla ztráta Antiochie. Po jejím dobytí templáři rezignovali na obranu svých hradů v této oblasti a Bagras, La Roche de Roussel a Port Bonnel byly opuštěny. V roce 1271 ztratili další svůj hrad Chastel-Blanc a teprve následujícího roku, kdy bylo zásluhou anglického prince Eduarda uzavřeno desetileté příměří s Bajbarsem, si mohli templáři alespoň na chvíli oddechnout. Během pouhých sedmi let (1265–1271) se Bajbarsovi podařilo odstranit celý základ pečlivé templářské organizace ve Svaté zemi.[20][21]

V 70. letech 13. století podporovali templáři nároky sicilského krále Karla z Anjou na jeruzalémský trůn. Svým postojem si templáři znepřátelili většinu šlechty ve Svaté zemi, která podporovala kyperského krále Huga. Karlovu pozici oslabilo povstání proti jeho vládě na Sicílii. Templáři pak raději podpořili kyperského krále Jindřicha II. (Hugova syna a nástupce).

Když v roce 1277 zemřel Bajbars, nahradil jeho syny schopný vojevůdce Kalavun.

Maršálek templářů, upřímný muž bodrého srdce, uvěřil sultánovi a vyšel spolu s dalšími ven. Ve věži zůstali jen někteří bratři, kteří byli zraněni. Sultán ihned maršála a templáře zajal a dal všem bratřím a všem mužům srazit hlavu. Když bratři, kteří zůstali ve věži a nebyli tak nemocní, že se nemohli hýbat, slyšeli, že maršálkovi a ostatním byla sťata hlava, postavili se na odpor. Proto začali Saracéni věž podkopávat. Podkopali ji a opřeli ji a ti uvnitř se vzdali. Saracéni vpadli do věže s takovým množstvím lidí, že opory, které věž držely, se zhroutily. Stavba spadla a zahynuli všichni templáři a Saracéni, kteří byli uvnitř. Při svém pádu se věž sklonila do ulice a rozdrtila víc než dva tisíce tureckých jezdců.
—  Templář z Tyru[22]

Neúspěchy evropské snahy dobýt a udržet pozici na Blízkém východě začaly pádem jeruzalémského království v roce 1187, roku 1244 ztratili Evropané Jeruzalém a v roce 1291 padla i poslední pevnost St. Jean d'Acre. To ukončilo přítomnost křižáckých armád ve Svaté zemi. Templáři i Špitálníci museli postupně opustit dobytá území. Templáři se vraceli do Francie po etapách přes Kypr a Sicílii, zatímco Špitálníci našli své konečné útočiště na ostrově Malta.

Z ekonomických aktivit templářů se zdá být patrné, že jejich vedení si uvědomovalo složitost pozice na východě, a je zřejmé, že se snažili vybudovat základny i v Evropě. Počátkem 13. století se tak templáři stali výraznou ekonomickou, politickou i vojenskou silou, která nepodléhala prakticky nikomu a měla sloužit jen papeži. Templáři vybudovali početnou a silnou nadnárodní armádu. Jejich hrady a pozemky se nacházely po celé Evropě a Středním východě. Vystupovali také jako významní mezinárodní bankéři a vydělávali na křížových výpravách a obchodování se Svatou zemí obrovské jmění.

V roce 1212 tak vybudovali v Paříži na pozemcích darovaných řádu Ludvíkem VII. největší řádovou základnu na evropském Západě Templ, hlavní oficiální sídlo řádu ovšem zůstávalo až do jeho zániku na Kypru. V té době již původní smysl řádu, tj. ochrana poutníků, zcela zmizel. Řád se věnoval především svým ekonomickým aktivitám, přičemž se podle některých kritiků základní hodnotou řádu staly právě peníze. Pařížský, ale i londýnský Templ sloužily jako velká pokladnice a banka, byla zde uložena i velká část královského pokladu ve speciálně k tomu vybudované věži. Sloužil však i jako útočiště pro pronásledované (právo azylu), které využil při bouřích v roce 1306 sám král Filip IV. Sličný.

Zrušení řádu

Upalování templářů na středověké iluminaci
Jacques de Molay a Geoffrey de Charnay upalovaní na hranici (z francouzského rukopisu z 15. století)

Moc a bohatství řádu samozřejmě popuzovaly světské panovníky. Proti templářům od roku 1307 začal vystupovat i francouzský král Filip IV. Sličný; jako důvod uvedl, že mu templáři údajně odmítli přispět na jeho válečné výlohy. Do jaké míry to byla záminka a do jaké míry skutečný důvod, lze těžko posuzovat, každopádně důvodů k zakročení proti této mocné síle bylo více než dost. Templáři byli bohatí a samostatní, nepodléhali světské moci ani biskupům a sloužili pouze zájmům papeže. Je tedy možné, že posloužili jen jako prostředek králova boje proti papežskému stolci a svrchovanosti papeže nad světskými panovníky, zároveň bylo lukrativní převzít jejich majetek. Filip IV. Sličný se rozhodl využít klesající popularity templářů a uskutečnil plán navržený jeho rádcem Vilémem z Nogaretu, který spočíval v postupné diskreditaci tohoto řádu.

Řád uzavřený před okolním světem přirozeně obklopovalo mnoho tajemství a dohadů, kterých král využil k obviněním, která byla proti řádu vznesena mnohdy neprávem. Templáři byli mimo jiné obviněni z kacířství, neúcty k svátosti oltářní a sodomie. Francouzský král se snažil přimět papeže, aby templáře exkomunikoval, což ale, přes značný nátlak, odmítli jak Bonifác VIII., tak i jeho nástupce Benedikt XI. Až následující papež Klement V. souhlasil s Filipovými požadavky vůči templářům (jakož i s řadou dalších požadavků vůči církvi). Právě tento papež později přesunul sídlo papeže do Avignonu (který sice v té době nebyl součástí Francie, ale Petrarka v této souvislosti hovořil o „avignonském zajetí“).

Je pravděpodobné, že templáři se dozvěděli o přípravách útoku proti jejich řádu, ale patrně ho nepovažovali za příliš reálný. Skutečností však je, že lodě templářské flotily z přístavů odpluly a po útoku na řád se přemístily do portugalských a skotských přístavů, mnoho řádových pokladů bylo převezeno a tajné dokumenty zničeny.[zdroj?]

Ráno v pátek 13. října 1307 (odtud podle některých teorií nešťastný pátek třináctého) začalo rozsáhlé zatýkání templářů v celé Francii. Zároveň byl veškerý templářský majetek převzat královými zplnomocněnci.[23]

Rytíři se ale nepostavili na odpor a bylo tak zatčeno na 5 000 rytířů včetně velmistra řádu Jacquese de Molay. Zatýkání templářů bylo papežem nařízeno i dalším evropským panovníkům, ale nařízení se setkalo jen s malým ohlasem.

Zatčení templáři strávili téměř rok ve vězení, což mnohé zlomilo k tomu, že přiznali vinu (do ledna 1308 se přiznalo 134 ze 138 rytířů zajatých v Paříži, Jacques de Molay po deseti dnech), jiné zlomilo použití útrpného práva. Postava Jacquese de Molay je v této chvíli zajímavá tím, že opakovaně měnil svou výpověď a nakonec odmítl hájit řád. Samotné procesy trvaly celkem sedm let, během nichž řada templářů odvolala svá prvotní přiznání, což pro ně ale znamenalo rozsudek smrti. Prvních 54 templářů bylo upáleno v Paříži 12. května 1310. Přestože většina prelátů shromážděných na koncilu ve Vienne, který měl rozhodnout o osudu řádu, se zrušením templářů nesouhlasila, byl zrušen papežskou bulou Vox in Excelso datovanou 22. března. Rozhodnutí o zrušení bylo zveřejněno 2. dubna 1312. Majetek zrušeného řádu měl být převeden na johanitský řád. Z majetku řádu ale mělo být vyplaceno 200 000 livrů jako odškodné francouzské královské pokladně za údajně vzniklé ztráty.[24] V roce 1312 byla většina zbylých templářů propuštěna na svobodu, zbývali jen velmistr Jacques de Molay a tři další představení řádu Hugo z Pairaudu, Geoffrey z Gonnevillu a Geoffroy de Charnay, kteří byli 18. března 1314 odsouzeni k doživotnímu vězení.

Jelikož tito čtyři se bez výjimky veřejně a otevřeně přiznali ke zločinům, z nichž byli obviněni, a trvali na svých doznáních, a nakonec si přáli na nich nadále trvat, když koncil urychleně zvážil mnoho věcí na nádvoří veřejného okrsku pařížského kostela v pondělí po svátku sv. Řehoře, byli odsouzeni k těžkému a doživotnímu žaláři. Avšak hle, když se kardinálové domnívali, že záležitost skončili, vzápětí a neočekávaně dva z nich, jmenovitě velmistr a mistr v Normandii, hájíce se úporně proti kardinálovi, který přednesl kázání, a proti arcibiskupovi ze Sens, opět popřeli obě doznání, jakož i všechno, co dříve přiznali.
— Kronika Viléma z Nangis[25]

Po krátkém údivu, který mezi soudci jejich popření viny vyvolalo, nařídil král Filip IV., aby byli ještě téhož dne Jacques de Molay i Geoffroy de Charnay upáleni.[25]

Jiné Jazyky
aragonés: Orden d'o Temple
العربية: فرسان الهيكل
žemaitėška: Tamplėirē
беларуская: Тампліеры
беларуская (тарашкевіца)‎: Тампліеры
български: Тамплиери
brezhoneg: Urzh an Templ
bosanski: Templari
Чӑвашла: Тамплиерсем
Cymraeg: Urdd y Deml
Deutsch: Templerorden
Ελληνικά: Ναΐτες Ιππότες
Esperanto: Templanoj
eesti: Templiordu
français: Ordre du Temple
Frysk: Timpeliers
Gaeilge: Teamplóirí
hrvatski: Templari
magyar: Templomosok
Bahasa Indonesia: Ksatria Templar
íslenska: Musterisriddarar
ქართული: ტამპლიერები
한국어: 성전기사단
Lëtzebuergesch: Templeruerden
lietuvių: Tamplieriai
македонски: Темплари
Bahasa Melayu: Knight Templar
Nedersaksies: Tìmpelders
Nederlands: Tempeliers
norsk nynorsk: Tempelriddarordenen
polski: Templariusze
русский: Тамплиеры
srpskohrvatski / српскохрватски: Templari
Simple English: Knights Templar
slovenčina: Rád templárov
slovenščina: Templjarji
српски / srpski: Темплари
українська: Тамплієри
Tiếng Việt: Hiệp sĩ Đền thánh
West-Vlams: Tempeliers